Je zvláštní, jak chytlavě podmanivé mohou být všechny ty všední i nevšední maličkosti a detaily, nad kterými bychom se jinak asi ani nezamysleli, ale děje se tak v textech Dory Kaprálové. Lidské osudy, drobné příběhy, úvahy a vzpomínky, které plynou s neuvěřitelnou lehkostí, vesele i chmurně, spontánně, nenuceně. Prostě texty, které se čtou samy.

Psaní Kaprálové se vyhýbá téměř jakékoliv formální svázanosti (ale není experimentální), budí pocit, že je autorka raději vedena, než že by sama vedla. A to je krásné a vzácné – vznikají tak texty o současnosti, které se vyhýbají zavedeným schématům a dichotomiím kulturních válek. Autorka jako by vycházela ze všedních, zažitých situací – pobyt v Berlíně, dětství za normalizace, středoevropské proměny prostorů –, které se fabulačně zvrtávají a dostávají tak ještě neobvyklejší výraz, kterému se mi stejně chce za každou cenu věřit; v takových chvílích připomíná kniha Borkovcovy prózy, v takovém zaklesnutí se v detailu, který autorka rozvádí do všemožných rovin. Vymanění se z nějaké autobiografické kolonky umocňují i prózy psané nečekanými perspektivami – stoletá liška analyzující berlínskou čtvrť, imaginativní jízda vietnamské večerky, povídka o internetových „výhrách“ psaná „za někoho“. Obdobný proces „domýšlení“ se možná projevuje v zájmu Kaprálové o lidi. Při zasnění v metru se tak může stát z blízkého žebráka slovenský soused, vytoužený Dán rázem polehává na linoleu v maďarské vesničce, dumá se nad možnými setkání podivných osudů. Cítím z toho jakousi vzdálenou blízkost – touha přiblížit se člověku, ale zároveň zůstat tak trochu ve skrytu. Takoví lidé bývají značně nejednoznační, ale zjevné morální neduhy většinou přebije lákavost interakce. Z chladného pozorování se stává chvějivá účast – specificky brněnští pouliční umělci, groteskní exulant i neurotičtí manželé pohřebáci vzbuzují zvídavost, ačkoliv o jejich charakterových vadách nejsou pochybnosti. Tvrdé odsudky ale absentují – a to je dobře. Snad i díky tomu dochází v prózách k nečekaným otíráním odlišných světů, jako když se poslední chvíle s umírajícím dědeček mísí s chatovými výbuchy covidových demonstrací, když se mladý pracovník kebabárny dostává na pompézní odhalení pamětní desky a tvrdí arogantní produkční, že Milenu Jesenskou zná právě ze svého podniku. Organicky se proplétá intimní a veřejné (nejlepší příklad za všechny: momentky z chovu nové želvy vedle anarchistických demonstrací), nemusí se mezi tím dělat čára, stejně jako není třeba vyzdvihovat političnost sebemenšího úkonu, či si naopak hrát si na to, že odehrávané se děje ve vakuu. Hlava se zde s tím zkrátka neláme. Víc než o „současných tématech“ můžou některé texty být spíš o tom, jak se stavíme k projevům zájmu o taková témata, což ukazuje třeba povídka o demonstraci za ženu zabitou policisty, jejíž konkrétní osud je však záhy devalvován vyprázdněnými, obecnými hesly. Jindy se objevuje vypravěčku u stolu s proruskou důchodkyní – opět zde nejde o řešení daných problémů, ale spíš o charakter takové komunikační situace. Stejně jako v předchozích Ostrovech se spojujícím tématem některých textů stává domov – jeho ohledávání, možnosti i ambivalence. Pomocí plastických vzpomínek a divokých snů si vypravěčka možná dopřává pocit spojení se vžitými kraji i umírajícím otcem, pátrá po charakteru chaotického regionu střední Evropa, samotnými cestami se vrací k domovu. Líbí se mi, jak se Kaprálová nezdráhá zahnat svou vypravěčku do neohrabaných, někdy až trapných momentů, tak trochu mezi tragikou a výtlemem. A líbí se mi i sebeironie, která se nepropadá do nesnesitelně sebemrskačských nížin. Co možná dojem z některých kusů kazí, je tendence zakotvit unikátní vyprávění do obecných, rámcových tezích – pozoruhodný text o učení německých ajznboňáků česky třeba končí větou: „Svět se zmenšuje, ale v okamžicích úlevy nabízí pořád ty stejně skvostné, skryté zázraky.“ Nic strašného se neděje, furt krásná kniha, ale tyhle momenty trochu svazují jinak velmi nespoutané psaní, nefunguje to tak jako u Ostrovů, kde byl přece jenom pevnější konceptuální rámec. Obě knihy nicméně obsahují slovo „věcičky“, což je slovo na hranici snesitelnosti, ale u Kaprálové mu věřím. Francouzská kamarádka Josefine chystá skutečnou hostinu v zarostlé zahradě napůl zrušeného bulharského hřbitova za domem. Rostou tam brambory, tulipány, hyacinty a šeříky. Občas se na hřbitově ještě pohřbívá, ale spíš jde o území nikoho: důstojná krajina s platanovou alejí a pravoslavnou kaplí. Keře jsou nesystematicky poházené mezi hroby a uprostřed stojí nikdy nedostavěné centrum pro uprchlíky, vedle kterého vznikly improvizované sousedské zahrádky. Zelenině se na hřbitově zatím moc nedaří, zemina je prý plná těžkých kovů z nebožtíků. (s. 34)