Ostrovy

Líbí se mi, jak nenuceně je to napsané. Ty povídky si na nic nehrají, nechtějí šokovat nebo ohromovat. Je to prostě jen vyprávění a vtipné nebo smutné postřehy. Nenucenost je přítomná i v tom, jak lehko se tu narušuje struktura povídek - často nejsou sevřené, skončí úplně někde jinde, než kde začaly, jejich téma se občas vyloupne až někde v polovině textu. Jinde by mi to vadilo, tady to funguje. Vlastně jediné, co mi překáželo, byly občasné pokusy o to pozdvihnout knihu Konceptem: ostrovy se tam omílají a dostávají různé přívlastky, ale kromě celkem bezprostřední metafory ohraničenosti to nikam dál nesměřuje, spíš je to opakování ubíjející. Stejně tak 21 gramů a duše... proč? Občas povídka skončí až příliš tezovitě, jako by se autorka bála nechat promluvit samotný příběh, chtěla ho ještě dovysvětlit. To nemuselo být... ale i tak, fajn. Možná i proto, že jsem žil v Berlíně.

Přemýšlím, který z ostrovů bych si (ne)chtěla prožít... :)