Umina verze

Poetická sci-fi novelka, odehrávající se v kulisách Prahy. Pro mě však žádná novinka a vlastně docela nuda kvůli nevyužitému potenciálu, jelikož Emil Hakl nepředvádí nic, co bych v různých obměnách nečetl jinde a to i v rozsahu povídky. Co přitom přineslo asi nejvíc zklamání, byla změna úhlů pohledu, kdy si v polovině románu vypravěči prohodí role, protože kromě lepšího pochopení Umina vnímání světa a pozastavení se nad společenskými paradoxy - což se v obou případech dalo čekat - to nemělo dalšího významu. Ačkoliv chápu autorův tvůrčí úmysl, jeho hrdinové mi přišli natolik atypičtí, že jsem to s realitou nedokázal moc srovnávat. Zůstalo tak pro mě záhadou, zdali chtěl vyprávět příběh s přesahem (pak mi ten přesah chyběl) nebo jen takovou prozaickou hříčku (to mi zas chyběla výraznější nadsázka). Stylisticky ovšem zajímavé, žádné literární kudrlinky, ale strohý jazyk moderní doby, který perfektně vystihuje prostředí i náladu. Pouze občas zbytečně popisující naprosto nepodstatné věci.

Když si jednoho dne Ef zabouchne dveře, náhle a nečekaným směrem, se věci dají do pohybu … jste vtaženi do téměř detektivního příběhu odehrávajícího se v „Haklově realitě“ – v ní se totiž odehrávají asi všechny autorovy příběhy (alespoň z těch, co už jsem četla, všechny). Najednou prostě stojíte na pražské periferii, cítíte nevyvezený odpad z přetékajících popelnic uprostřed parného letního dne, pach moči a zvratků z rohu boudy – hospody té poslední cenové kategorie a o každém, koho potkáte, můžete rovnou říct podivná či podezřelá „existence“… až potud můžete říct, ten starý, známý a stále stejný!, Hakl, dobře identifikovatelný ve své přímočarosti a naprostému naturalismu v popisech všeho. Do výše uvedeného prostředí pak bez problému zapadne i Ef, osamělý, rezignovaný muž, nejspíš prožívající počínající krizi středního věku, tudíž bez vztahu, unášený životem jen tak nazdařbůh, který ovšem najednou potká, to, co nečekal – lásku, a to je, jistě mi dáte za pravdu, velmi silná emoce, takže, právě teď přijde to zákonitě očekávané … JENŽE. Najednou je totiž všechno trochu jinak, a taky JINÉ! … stále je to ten známý Hakl, ale přitom i jiný … tím svým drsným, místy sprostým, a naturalisticky přímočarým způsobem totiž hovoří o citu, jako je LÁSKA, navíc, do příběhu velmi prostě, jednoduše, a naprosto přirozeně, vklouzne sci-fi prvek, který mu vyloženě „sedí“, přestože se příběh stále odehrává ve stejných, výše uvedených kulisách, vnímáte ho najednou trochu jinak, je to poloha, asi bych řekla, „měkčí“, je totiž poznamenaná, a to úplně navzdory právě se rodícímu čistě „technickému“ stavu: člověk – robot, probuzenými … emocemi. Uma (krásná žena, ale taky stvořená umělá inteligence) se totiž snaží pochopit svět a Ef … ten se zas snaží zprostředkovat jí svět tak, jak ho vidí on. Emil Hakl překvapil … originální a neotřelou představou Umy - krásné, po fyzické stránce dokonalé, umělé inteligence, snažící se pochopit náš svět, a v něm pak především to, čemu říkáme emoce, tedy, náš způsob života v něm. Jeho představa mě bavila, ale nejen to, nabídla i dost námětů k zamyšlení (nad světem, ke kterému spějeme? … já tedy stále doufám, že ne :-)) … v téhle tvrdě přímočaré a přitom celkem do hloubky jdoucí, filozofické, poloze by měl pan Hakl setrvat – pak je to totiž vážně dobré :-).