Úkryt času

Je to dílo pozoruhodné. Prolíná se tu téma osobní a společenské, přítomnost se stává minulostí a minulost přítomností, cestuje se tu časem doslova i (vědecko)fantasticky. Zopakovala jsem si dějiny 20. století a ocenila „východoevropskou“ paměť, kterou máme my Češi společnou s autorem. Taky jsem zapřemýšlela, jestli je horší alzheimer nebo přehnaná nostalgie. A zastyděla se: kdyby přede mnou někdo básnil o bulharském postmoderním románu, zatvářila bych se skepticky (a to třeba zrovna Kunderu nemám nijak zvlášť ráda). On to tedy pravý román úplně není, vše je propojeno pouze motivem paměti, ale na čtivosti tím neztrácí ani ň. Dva postřehy: Oslovil mě příběh pana N.: starý muž, nemá už nikoho, přišel skoro o všechny vzpomínky. Ve spisu, který na něho vedla tajná policie, se dozví jméno svého fízla. Vyhledá ho a nechá si od něho vyprávět, kým vlastně byl. Na těchto společných chvílích se oba stávají závislými. Mrknul na mě Woody Allen. V Půlnoci v Paříži touží hlavní hrdina po 20. letech. Jeho láska, jež v té době žije, zase miluje 90. léta 19. století. (Já bych aspoň nakoukla do 2. poloviny 60. let.) Přítomnost není ideální nikdy, nějaká minulost je přitažlivá vždycky. Vícekrát se tu v komentářích objevuje pocit, že je to knížka aspoň na dvojí čtení. Je to tak.

Postmoderní román v tom nejlepším možném smyslu. Autor nám nabízí příběh, ve kterém se procházíme historií (pamětí), průvodce dělá literární hrdina dřívější autorovy knihy, paměť (historii) ztrácíme a konstruujeme znovu. Jaký má život bez minulosti vliv na budoucnost. A další věci. Jak už zaznělo v dřívějších komentářích, nejde o lehké čtení, ale pokud mu člověk dá, co požaduje, je odměnou nevšední zážitek a spousta myšlenek, které ho neopustí ani po dočtení.