Fyzika smutku

Naprostý klenot. Nikdy jsem nečetla žádnou knihu od bulharského autora a tuhle si mezi novinkami v knihovně vybrala pro sounáležitou krásu titulu a grafického pojetí obálky. A obsah mě uchvátil hned po prvních několika stranách. Snad to bude tím, že autor je v podstatě můj vrstevník a podobnost dějin konce dvacátého a začátku jedenadvacátého století u nás a v Bulharsku je také značná. Mohla by se líbit těm, kteří mají rádi magický realismus, hořkou ironii a nebojí se reality všedního dne, ani tzv. popisů ničeho, čili vnitřních stavů, pocitů a uvažování, které jednosměrné čtenáře akčnějších žánrů tolik iritují... Naprosto dokonalá je pointa socíkovského skanzenu v závěru románu. Bulharsky neumím ani pozdravit, takže obtížně mohu hodnotit překlad, ale jazyk mi připadal velmi svižný a téměř nikde nedrhnoucí. Našla jsem pár překlepů, což u renomovaného nakladatelství Lidových novin vždycky zamrzí. Jenom, prosím vás, nečtěte doslov. A to ani před vlastním textem (to byste se do něho asi vážně nepustili), ani poté (to byste si zkazili vlastní uhranutí a nadšení). A vážně nejde o to, že by pan doslovovač prozradil, kdo je vrah...

Označení "románový labyrint" z doslovu je velmi přesné. Jak jinak označit román, při jehož četbě čtenář prochází spletitými fragmenty a kontexty příběhů, úvah a záznamů a v případě, že se mu podaří knižní labyrint opustit (tj. odložit knihu se záložkou na noční stolek), může být vržen do svého vnitřního labyrintu myšlenek. Autor vystavěl knižní labyrint z krásných vět a navíc s vědomím nesčetného množství cest. Navzdory tomu není kniha žádnou náročnou intelektuální výzvou, četla se mi velmi lehce. Je melancholická, ale i vyvolávající lehké pousmání. Je mnohotvárná a mnohovrstevnatá. Papírovej labyrint. Fyzika pro osmý ročník základních škol. Doufám, že mé příští spočinutí v této knize bude šestihvězdičkové.