Časokryt

"Bůh není mrtev. Bůh zapomněl. Bůh je dementní." Román pro literární fajnšmekry. Nesedne každému a není se vlastně co divit. GG se plynule přesouvá v čase, prostoru a společnosti. Čtenář musí pozorně naslouchat, aby se neztratil ve spleti úvah Gospodinových / Gaustinových, neuvízl v pavučině času nebo nezabloudil v rozličném prostoru. Minulost, současnost, budoucnost se prolínají, jedno jsou, až nakonec minulost předstihne budoucnost. Neméně matoucí je zcela přirozený přechod z reality do fikce a sci-fi, nebo ledabylá časová a žánrová neukotvenost. "Čisté žánry mě příliš nezajímají. Román není árijec – jak říkal Gaustin." (z Fyziky smutku). Jeden středobod román ale má. Je to minulost, která se, jak člověk stárne, stává přítomností a budoucností. Pobavila mě Klinika minulosti – bombové kryty minulosti, časokryty, chcete-li – třeba právě tady se GG významně přiblížil popisu reality, když coby zdroj inspirace uvádí etnografický skanzen v dánském Aarhusu, který jsou navštívila. Jsou v něm domy a byty vybavené dle určité doby a století. Nejsilněji na mě zapůsobil dům z 80. let 20. století – jako bych se ocitla ve svém raném dětství. Tak byl vjem silný. Ty lampičky, umakart, potahy, židličky.... Slova nejsou někdy dost výmluvná, jako obraz. Až v tu chvíli jsem skutečně pochopila jádro myšlenky vystavět Kliniky minulosti, ač ty neměly pouze ukazovat život minulý, ale léčit lidskou duši, kterou Alz uvěznil v minulosti. "Kráčím vpřed a proměňují se v minulost." GG sepsal téměř filozofické pojednání o stárnutí, zapomínání a ztrátě důstojnosti, jaká postihne lidskou bytost, když ji pomalu ale jistě pohltí hlubiny zapomnění. Současně však GG hovoří o osvobození ducha člověka, když přichází zapomínání. "Pokud si nepamatuji, kdo jsem, mohu být kýmkoli, dokonce i sám sebou..." Nejsem (a snad ani nebudu) v pozici toho, koho opouští paměť Úvaha je to zajímavá, jenže si nejsem jistá, zdali ji postižení skutečně docení. Jistě ne pak ti, jež s takto "osvobozeným" jedincem sdílí domácnost. GG se nevyhýbá ani úvahám o eutanazii a souvisejícím byznyse, přičemž čtenáře přivádí do Švýcarska. Opět mě přivedl ke vzpomínání, do doby mého studijního pobytu v Ženevě, kde jsem chodila kolem architektonicky výrazné, prosklené budovy, která byla zjevně domovem pro seniory. A říkala jsem si, že takhle a tam bych chtěla prožít konec života. Nejzajímavější je sama premisa románu, léčit alzheimera vzpomínkami. A je to vlastně logická úvaha. Faktem je, že doma si teď stále častěji s našimi staroušky povídám o časech jejich mládí a o jejich vzpomínkách, což jim vyvolává úsměv na tváři. Nikdy mě ale nenapadlo, jak obtížné by mohlo být rozhodnout se (v referendu o minulosti :), do které země a ve kterých letech bych se chtěla přesunout. Alzeimer totiž nakonec postihne v GG románu celou společnost (děsná představa) a Kliniku minulosti je nutno rozšířit na celospolečenský útvar. Tady se čtenář může nechat GG poučit o dějinách v řadě zemí., vč. autorova rodného Bulharska. A připomíná, jak má člověk krátkou paměť, kterou pokud se nesnaží ji uchovat, je nucen historii opakovat, i tu nedobrou. Z historie nechává GG dokonce promluvit i Švejka s nepatrným, ale příhodným partem štěku :). "Jaká hrozná zlodějina je život (a čas), že? Jaký bandita... Horší než nejhorší loupežníci na cestách, kteří ze zálohy přepadají mírumilovné karavany. Ti se zajímají jen o váš náklad a ukryté zlato. [...] Ale ten zlodějíček život neboli čas vám vezme všechno - paměť, srdce, sluch, tamto dole. Ani si moc nevybírá, bere všechno šmahem. [...] Udělá to tak, že vám prsa povisnou, zadek se scvrkne, zkřiví se vám záda, vlasy prořídnou a zešediví, v uších se vám objeví chlupy, na těle znaménka, na obličeji a dlaních stařecké skvrny, nutí vás blábolit nesmysly nebo bez rozumu a bez paměti mlčet, protože vám všechna slova ukradl."

Lidé obecně mají tendence ve svých vzpomínkách utíkat do šťastné minulosti, chtějí ji znova prožít. Ale co se stane, když chtějí utéci do minulosti celé národy? Nad tím se zamýšlí bulharský spisovatel Georgi Gospodinov ve své knize Časokryt. Vypravěčův přítel Gaustin, což je vlastně i jeho alter ego a výmysl, začne po světě léčit pacienty s Alzheimerovou chorobou tak, že pro ně zřizuje časokryty. Speciální místa vytržená z přítomného času, kam se mohou uchýlit, aby jim bylo s jejich popletenou hlavou dobře. Mohou si vybrat například z 50., 60., či 70. let. Zprvu zařizuje pokoje, posléze byty, ulice, vesnice a nakonec ze současného světa chtějí být vytržené celé státy. Jako by i ony trpěly Alzheimerem a jen čekaly na smrt. Georgi Gospodinov se ve své knize Časokryt zabývá pamětí. Jak tou osobní, tak i tou kolektivní. Je to kniha o vzpomínání, zapomínání a vracení se do minulosti, zkrátka tam, kde jsme se cítili šťastní. Popisuje důležitost paměti, a to, že ji netvoří celkový obraz, ale spíše jednotlivé maličkosti, drobnosti a zejména vůně, které jsou schopné v nás vyvolat i desítky let zasuté vzpomínky. A také to, že máme tendenci vzpomínat pouze na to dobré a to nehezké má naše paměť tendence vytěsňovat. Neboť jak jinak si vysvětlit fakt, že Bulharsko se v knize chce navrátit do 70. let, které pro něj nebyly, stejně jako pro Československo, vůbec svobodné? A nepřipomíná vám to výkřiky z diskuzí, že za minulého režimu bylo líp? Jako by si lidé už nepamatovali zavřené hranice, perzekuce či fronty na úplně všechno. Pro Čechy je zajímavé to, že v knize se také popisuje Pražské jaro, Dubček či se zmíní Sametová revoluce nebo Limonádový Joe. A autorovo líčení bulharské povahy by se směle hodilo i na nás. Vždyť máme i stejné pověsti. Jen v Bulharsku nemají s třemi pruty Svatopluka, ale chána Kubrata. Je to skvělá kniha, přes to se nečte zrovna lehce. Čtenář se nad ní musí hodně zamýšlet. Obsahuje celou řadu zajímavých pasáží a vět, které si chce podtrhnout či poznačit pro jejich obecnou platnost. Nebo je chce pro jejich trefnost alespoň někomu nahlas přečíst. Vím, že ke knize se budu ráda vracet i v budoucnu a že jak budu stárnout a sbírat další životní zkušenosti, určitě přede mnou kniha otevře další, zatím netušené, dveře. Časokryt se nečte lehce ani z toho důvodu, že na čtenáře padá skepse a strach, kam se řítí současná společnost. Ukazuje totiž, jak snadno jsme zmanipulovatelní. Že stačí jen správně sehrát divadlo, sem tam šikovně zatahat za nitku a hned můžete vyvolat společenskou změnu, o které by vám před pěti minutami všichni přísahali, že po ní nikdo netouží. Časokryt je tak velmi aktuální kniha a obávám se, že v tomhle ohledu bude aktuální i do budoucna. Časokryt Georgie Gospodina patří rozhodně mezi to nejlepší, co jsem v letošním roce mohla číst a možná to pro mě bude nejlepší kniha letošního roku. Rozhodně doporučuji všem.