Časokryt

"Bůh není mrtev. Bůh zapomněl. Bůh je dementní." Román pro literární fajnšmekry. Nesedne každému a není se vlastně co divit. GG se plynule přesouvá v čase, prostoru a společnosti. Čtenář musí pozorně naslouchat, aby se neztratil ve spleti úvah Gospodinových / Gaustinových, neuvízl v pavučině času nebo nezabloudil v rozličném prostoru. Minulost, současnost, budoucnost se prolínají, jedno jsou, až nakonec minulost předstihne budoucnost. Neméně matoucí je zcela přirozený přechod z reality do fikce a sci-fi, nebo ledabylá časová a žánrová neukotvenost. "Čisté žánry mě příliš nezajímají. Román není árijec – jak říkal Gaustin." (z Fyziky smutku). Jeden středobod román ale má. Je to minulost, která se, jak člověk stárne, stává přítomností a budoucností. Pobavila mě Klinika minulosti – bombové kryty minulosti, časokryty, chcete-li – třeba právě tady se GG významně přiblížil popisu reality, když coby zdroj inspirace uvádí etnografický skanzen v dánském Aarhusu, který jsou navštívila. Jsou v něm domy a byty vybavené dle určité doby a století. Nejsilněji na mě zapůsobil dům z 80. let 20. století – jako bych se ocitla ve svém raném dětství. Tak byl vjem silný. Ty lampičky, umakart, potahy, židličky.... Slova nejsou někdy dost výmluvná, jako obraz. Až v tu chvíli jsem skutečně pochopila jádro myšlenky vystavět Kliniky minulosti, ač ty neměly pouze ukazovat život minulý, ale léčit lidskou duši, kterou Alz uvěznil v minulosti. "Kráčím vpřed a proměňují se v minulost." GG sepsal téměř filozofické pojednání o stárnutí, zapomínání a ztrátě důstojnosti, jaká postihne lidskou bytost, když ji pomalu ale jistě pohltí hlubiny zapomnění. Současně však GG hovoří o osvobození ducha člověka, když přichází zapomínání. "Pokud si nepamatuji, kdo jsem, mohu být kýmkoli, dokonce i sám sebou..." Nejsem (a snad ani nebudu) v pozici toho, koho opouští paměť Úvaha je to zajímavá, jenže si nejsem jistá, zdali ji postižení skutečně docení. Jistě ne pak ti, jež s takto "osvobozeným" jedincem sdílí domácnost. GG se nevyhýbá ani úvahám o eutanazii a souvisejícím byznyse, přičemž čtenáře přivádí do Švýcarska. Opět mě přivedl ke vzpomínání, do doby mého studijního pobytu v Ženevě, kde jsem chodila kolem architektonicky výrazné, prosklené budovy, která byla zjevně domovem pro seniory. A říkala jsem si, že takhle a tam bych chtěla prožít konec života. Nejzajímavější je sama premisa románu, léčit alzheimera vzpomínkami. A je to vlastně logická úvaha. Faktem je, že doma si teď stále častěji s našimi staroušky povídám o časech jejich mládí a o jejich vzpomínkách, což jim vyvolává úsměv na tváři. Nikdy mě ale nenapadlo, jak obtížné by mohlo být rozhodnout se (v referendu o minulosti :), do které země a ve kterých letech bych se chtěla přesunout. Alzeimer totiž nakonec postihne v GG románu celou společnost (děsná představa) a Kliniku minulosti je nutno rozšířit na celospolečenský útvar. Tady se čtenář může nechat GG poučit o dějinách v řadě zemí., vč. autorova rodného Bulharska. A připomíná, jak má člověk krátkou paměť, kterou pokud se nesnaží ji uchovat, je nucen historii opakovat, i tu nedobrou. Z historie nechává GG dokonce promluvit i Švejka s nepatrným, ale příhodným partem štěku :). "Jaká hrozná zlodějina je život (a čas), že? Jaký bandita... Horší než nejhorší loupežníci na cestách, kteří ze zálohy přepadají mírumilovné karavany. Ti se zajímají jen o váš náklad a ukryté zlato. [...] Ale ten zlodějíček život neboli čas vám vezme všechno - paměť, srdce, sluch, tamto dole. Ani si moc nevybírá, bere všechno šmahem. [...] Udělá to tak, že vám prsa povisnou, zadek se scvrkne, zkřiví se vám záda, vlasy prořídnou a zešediví, v uších se vám objeví chlupy, na těle znaménka, na obličeji a dlaních stařecké skvrny, nutí vás blábolit nesmysly nebo bez rozumu a bez paměti mlčet, protože vám všechna slova ukradl."

Je to dílo pozoruhodné. Prolíná se tu téma osobní a společenské, přítomnost se stává minulostí a minulost přítomností, cestuje se tu časem doslova i (vědecko)fantasticky. Zopakovala jsem si dějiny 20. století a ocenila „východoevropskou“ paměť, kterou máme my Češi společnou s autorem. Taky jsem zapřemýšlela, jestli je horší alzheimer nebo přehnaná nostalgie. A zastyděla se: kdyby přede mnou někdo básnil o bulharském postmoderním románu, zatvářila bych se skepticky (a to třeba zrovna Kunderu nemám nijak zvlášť ráda). On to tedy pravý román úplně není, vše je propojeno pouze motivem paměti, ale na čtivosti tím neztrácí ani ň. Dva postřehy: Oslovil mě příběh pana N.: starý muž, nemá už nikoho, přišel skoro o všechny vzpomínky. Ve spisu, který na něho vedla tajná policie, se dozví jméno svého fízla. Vyhledá ho a nechá si od něho vyprávět, kým vlastně byl. Na těchto společných chvílích se oba stávají závislými. Mrknul na mě Woody Allen. V Půlnoci v Paříži touží hlavní hrdina po 20. letech. Jeho láska, jež v té době žije, zase miluje 90. léta 19. století. (Já bych aspoň nakoukla do 2. poloviny 60. let.) Přítomnost není ideální nikdy, nějaká minulost je přitažlivá vždycky. Vícekrát se tu v komentářích objevuje pocit, že je to knížka aspoň na dvojí čtení. Je to tak.