Tomie

Bizarní a nechutné příběhy mě bavily, přesně tenhle typ hororu od Itóa mám ráda. Zaujaly mě hlavně různé pokusy zjistit, co všechno Tomie dokáže. Škoda jen, že se víc neotevřel její původ a vznik, i když Itó často nechává věci otevřené a nutí čtenáře si je domyslet. Některé části se ale začaly opakovat a trochu mě unavovaly. I tak mě bavila jeho kresba, atmosféra a nápady. Překvapilo mě, jak velký fenomén Tomie je a kolik filmů podle ní vzniklo

Džundži Itó se překonává. Po ujetých Rybách a fascinující Spirále jsem nečekal, že by mě ještě dokázal zaskočit, a ono ejhle: tu máš, čerte, kropáč! Aneb nikdy nepodceňuj Japonce s fantazií, proti níž je i Salvador Dalí pokoutní eskamotér. Tomie má přitom takřka až banální námět – uhrančivá femme fatale vstupuje do života různým mužům i ženám, což je zpravidla vždy počátek šílené noční můry. Autor přitom nepracuje s nápadem bezhlavě a snaží se každý další příběh zasadit do kontextu těch ostatních, tedy v případě, že je to třeba. Fascinující přitom je, že jednotlivé povídky nesplývají, třebaže ústřední motiv je pro každou prakticky stejný. Míra děsu je však proměnlivá, a kde se zpočátku jen pousmějete nad naivitou školáckého hororu, tam už po sté straně jen bázlivě sledujete, kam je tvůrce schopen – a hlavně ochoten – zajít. Koncepce, stavba zápletky, hrdinové i atmosféra, tím vším se od sebe epizody liší, jedno však mají bezesporu společné. Pokaždé dokážou překvapit. A hlavně vyděsit.