To the Lighthouse

Túto knihu som už mala rozčítanú pred 5 rokmi, vtedy som ju nedala a skončila som snáď na nejakej 40.strane. Ale toto je dôkaz, že niektoré knihy potrebujú svoj čas a ich čitateľ musí takisto zrieť a o niekoľko rokov sa ponoríte do rytmických viet Woolfovej. Tá ako vždy, je očarená a fascinovaná plynutím času, vodou, vlnami. Ako ďalší motív tam vidím ako nepoznáme ľudí vedľa seba, z vlastnej rodiny a že nikto k vám neprenikne tak, aby vedel prečítať vaše celé vnútro. A ani mi nikdy nedokážeme druhej osobe sprostredkovať všetky naše myšlienky a názory, akokoľvek veľmi by sme chceli.

Kniha která je více plátnem, která je velice křehkým plátnem s malbou. která září neuvěřitelnou silou. Lze se na ni dívat a stále a opakovaně ji číst, ale nic z ní nemohu smést někam pod práh. Mohu ji dočíst třikrát, pětkrát a stejně zůstává otevřená jako důvěrné album plné fotografií.Lze s veliké části obdivovat i autorčinu odvahu že se takto podívala všemu do tváře a s takovou srozumitelností. Protože tato kniha, nutí k zamyšlení a tak se v tom proudění ocitne každý kdo ji ať z toho či onoho důvodu začne číst, to je u každého jejího textu, neboť byl psán z nutnosti duše, z nějaké vědomé (nevědomé) strže.