To je Ales

Líbilo se mi to, bylo těžké se trochu naladit na ten vypravěcí způsob, který je jakoby nekonečná jedna věta. Nedávám tomu všechny hvězdičky jen proto, že právě ten způsob mi přišel tak od půlky vlastně trošilinku jako formální vyprázdněná schválnost. Zvlášť, když použil ještě jeden originální trik - neustálé opakování ve mě vytvořilo pocit, že každým životem neustále vstupujeme do týchž situací, že je vlastně jedno, kdy, které generaci v rodině se co stalo, protože principelně je to totéž. Podařilo se mu zmatnět hranic mezi časy a skrze to se dotknout něčeho podstatnějšího, pod povrchem našich běžných dějů. Taky tam střídá perspektivu náhledu, dokonce hlavní postava vidí sebe sama nejen v minulosti, ale i v tuto danou chvíli jakoby z nadhledu, odstupu - to se mi totiž taky stává a někdy si díky tomu přijdu opravdu komický. Takže - škoda, že to pan Fosse překombinoval. Kdyby to nevyprávěl tak formálně efektně, samotný princip opakování by úplně stačil, aby vyjádřil repetitivnost života a vlastně dojem, že život je jen jeden, ať ho prožíváme jednou nebo i několikrát. Ale to nemění nic na tom, že se mi to líbilo. Byla to taková severské jednohubka, která Vás stahuje do Fjordu a k zamyšlení. A do tmy.

Neobyčejně poutavé a silné čtení - nepolykáte stránky, ale pomalu vyjíždíte na Fjord, sledujete oheň na pobřeží, odcházíte Cestičkou od Chalupy, stojíte u okna a vyhlížíte do tmy, ležíte na lavici a sledujete postavu u okna... To vše po několik let, po několik generací... Stejné situace, podobná atmosféra, různé lodičky, proměnlivé moře... Samota, setkání, bytí, ztráta, vzpomínání... Zůstane dlouho.