Mámení

velmi zvláštní kniha...severské autory i ten zvláštní neklid a melancholii s tragickým podtónem v jejich dílech mám ráda..na trilogii Jona Fosseho jsem narazila náhodou..forma psaní může někoho odradit - de facto jedna dlouhá rozvitá věta...o několika desítkách stran..a Jon nepotřebuje tečky..jen občas čárky..ke gradaci. Asle a Alida, dvě děti, dvě nevyzrálé děti..které nacházejí lásku a vesmír a celý svět sami v sobě..ale díky té dětskosti a nezralosti nejsou schopni zvládnout ten svět kolem - zejména Asle..a jedná zkratovitě, primitivně a osudově...první díl nás seznamuje s dětstvím našich hrdinů, s jejich žádným zázemím, a vede nás na jejich trnitou cestu psanců.... "...a Asle s Alidou si stoupnou a zůstanou stát a hledí do země a letmo, jak to je jen možné, na sebe pohlédnou a pak se chytnou za ruce a stojí tam dál ...Támhle v dálce je moře, řekne Alida Na moře se hezky dívá, řekne Asle..a pak nic neříkají a všechno je rozhodnuto a nechybí nic, co by se mělo říct anebo muselo říci , a přesto je všechno řečeno a přesto je všechno rozhodnuto...." ...je rozhodnuto..jejich láska začla, a tak začla i jejich cesta k tragickému konci....útlá a přitom zajímavá a nevšedná kniha...kdy ty myšlenky a děj bez teček dlouho krouží v hlavě...

Osud stále číhá, aby nastavil nohu těm, kteří podlehli přílišnému uspokojení. Po stovce knih letos přečtených přijde tohle. Při čtení jsem zíral, jako tele v jaderné elektrárně. Nejčastější slovo, mimo jména hlavních protagonistů, je „řekne“. Pokud tenhle termín v následujících třech dnech někdo kolem mne použije, tak ho pošlu – však víte kam. Celé tohle drama by se dalo sepsat do jedné jediné věty. Na další díly si už čas fakt neudělám.