Ach, ta Fosseho poetika. Slova se převalují, vrací, proudí vpřed, pět generací se prolíná, vzpomínky se mísí a fjord je temný a černý a modromodrý.

Za pár dní budeme znát letošního laureáta/tku Nobelovy ceny za literaturu, ale já jsem se konečně seznámil s tím loňským, kterým se stal Jon Fosse (*1959), norský prozaik, dramatik, básník a esejista. Přečetl jsem dvě jeho tenké osmdesátistránkové prózy, jedna u nás právě vyšla, druhá již před lety. Próza Ráno a večer (2000) zachycuje dva mezní okamžiky lidského života: v krátké první části se manželům v rybářské osadě narodí syn Johannes, zatímco v druhé delší části jsme svědky posledních okamžiků života již starého rybáře Johannese. V lyrickém vypravěčově proudu a v dialozích se tu prolíná přítomnost s minulostí a vzpomínkami na Johannesovu manželku Ernu a na jeho přítele, rybáře Petra. V próze To je Ales (2003) sledujeme Signe, která vzpomíná na svého muže Asleho, který se jednoho dne nevrátil ze své každodenní výpravy na malé loďce na fjord. Opět se tu prolíná přítomnost s minulostí, navíc Signe myslí i na vzdálenější rodinnou historii, kterou zná z vyprávění, na Asleho praprababičku Ales, jejíž vnuk Asle (po němž pak dostal jméno Signin muž) se v den svých sedmých narozenin utopil... Fosse má zvláštní styl, téměř nepoužívá tečky na konci věty, je tu dlouhý proud vyprávění přerušovaný dialogy bez tradičních uvozovek, je to lyrické a často až na hranici poezie, zároveň je to ale i strohé a repetitivní; oba příběhy se dotýkají základních věcí života, narození, smrti, lásky, ztráty blízkého, samoty, práce, ale i počasí, přírody, moře, krajiny fjordů. Fosse mě příliš neoslovil, tento styl a náměty nejsou můj šálek kávy, ale jsem rád, že jsem se s ním aspoň takto seznámil (ale stačilo). V druhé próze, která se mi líbila o trochu víc, mě zaujala tato úvaha: "...jestli něco neměl rád, tak to byla velká slova, měla v sobě lež a pokrytectví, velká slova totiž neříkají, co znamená žít a být, schovávají to za něco rádoby velikého..."