Melancholie II.

To téma a ten způsob vyprávění, jak se každá věta zopakuje třikrát, čtyřikrát za stránku a pokaždý dokáže píchnout tak jako když byla vyřčena poprvé a tak já, člověk co přejde znásilňování dětí v Mechanickém pomeranči bez mrknutí oka skoro brečím, když jedna velmi stará žena neví, zda potřebuje na záchod či zda už potřebu vykonává a při scénách, kde se sestra setkala s bratrem Larsem jsem asi uvnitř brečel, já nevím. Už jsem to asi říkal, ale Fosse je geniální a já doufám, že mé čekání na smrt bude o něco veselejší.

Druhá Melancholie není zase tolik o Hertervigovi, jako spíš o jeho sestře, která už je stará a během jednoho dne vzpomíná, jak se Hertervig vrátil z Dusseldorfu a běhal po ostrově jako magor sem a tam. Kdo nečetl první díl, může klidně skočit na druhej - zmatenej nebude, ale bude mu trochu chybět kontext, proč se Hertervig chová jako idiot. Celý to rámují dvě větší myšlenky - za prvé je to myšlenka na stáří, protože ségra už je stará a vypadá to, že to brzy zabalí, stejně tak její bratr. Za druhé je tu myšlenka na kadění, která je úzce spjatá s myšlenkou první - ségra už je tak stará, že kadí skoro nonstop a když nekadí, snaží se rozpomenout, jestli už kadila nebo jestli teprve půjde kadit. Tento problém mě samozřejmě velmi zasáhl, protože jako fanoušek kadění se nechci dožít momentu, kdy si nebudu schopen vzpomenout si na to, jak jsem se zavřel ve svatyni a díval se na pračku a četl čistící prostředky, což je podle mě jeden z nejlepších způsobů jak trávit život. Celkově je dvojka o něco jednodušší čtení než jednička, což ovšem neznamená, že by to byla knížka na dovolenou. Fosse si jede pořád svůj styl a neuhne ani o píď. Na konci mi přišla dvojka dokonce i lepší než jednička, protože cca posledních 20 stran dostane takovej emocionální náboj, že by se rozklepal a rozbrečel i Jirka Krampol cestou do posilovny. hešteg stáří je strašná věc.