The Devils

Abecrombie může napsat na toaleťák hovno a ono to tak začne smrdět. Tihle padouši se mě drželi zuby, nehty, drápy, rohy, ocasy celé léto a bylo to ďábelské léto.

Abercrombieho divně skloňovaná novinka „Ďábli“ mě nechala chladným až na kost. Stylově je to pořád on – cynické dialogy, grimdark temnota, postavy utopené v sebelítosti -, ale tentokrát to působí jako self-parodie. Přečetl jsem všechno, co napsal, a teď už ty mechanismy vidím příliš jasně: ten samý trik s podceňováním se, sebezatracením a pak tou „překvapivou“ lidskostí. V Prvním zákonu to fungovalo, ve Věku šílenství už bylo unavené, tady je to vyloženě repetitivní. Text je často zmatený a přeplácaný – několikrát jsem se ztratil nebo přestal dávat pozor. Jo, moje chyba, ale když se musím vracet a číst pasáž víckrát, protože neudržím pozornost, tak je něco špatně. Ani jedna postava mi nepřirostla k srdci, zbytečné překrucování historie mě štvalo čím dál víc a nejvíc mě vytáčelo to prvoplánové cynismus na sílu: někdo řekne něco úmyslně hloupě, jen aby druhý mohl odpálit tu „legendární“ hlášku. Všechno takové umělé, na oko. A k tomu ještě ten povinný moderní filtr – feministicko-duhové balení, aby to sedělo do současnosti. Cítí se to nuceně a kazí to ten původní špinavý šmrnc, který mě na Abercrombiem bavil a po tolika knihách už člověk čeká něco víc než jen recyklované schéma v novém kabátě (Suicide Squad s upíry, vlkodlaky a elfími problémy v alternativní renesanční Evropě). Nevím, jestli bude pokračování, ale tipuju, že kdyby bylo, tak se bude jmenovat Elfi. Nebo Trpaslíky či Mágy s podtitulem „Diverzita level expert“. Sorry Joe, tentokrát to u mě neprošlo.