Potíže s mírem

Abercrombie je mistr vypravěč. Neobtěžuje se s popisy, mapami ani převyprávěním historie a přesto je jeho svět skvěle propracovaný a živý. Autor dovede pár větami vytvořit postavu, představit jí a zabít, popsat bitvu pohledem dvaceti různých lidí a své hlavní postavy vystavit smršti životních zvratů, které jim poněkud změní perpektivu. Kniha je od začátku do konce svěle čtivá a napínavá s řádným překvapením na závěr. A taky v mnoha ohledech mrazivě aktuální

Druhý díl trilogie Věk šílenství mně velmi připomíná druhý díl trilogie Pán prstenů. Stejně jako ve Dvou věžích také v Potížích s mírem jsou desítky protagonistů příběhu roztroušeny po obrovské šachovnici fantasticky vymyšleného světa Prvního zákona, aby se nakonec skoro všichni zajímaví lidé sešli na jednom místě (třebaže vizuálně úžasný Helmův žleb to zrovna není :-). Naopak poněkud chybí děj a magie. Prostě klasický druhý díl, připravující půdu pro závěrečné vyvrcholení, které si určitě také koupím. Bude-li závěr na pět hvězd, přidám tu jednu zatím chybějící i zde.

Pamatuji si, že když jsem od Abercrombieho četla první knihu, vůbec se mi nelíbila. Všichni ti křiví proradní parchanti brodící se špínou světa, zabíjejí v nesmyslných potyčkách jen pro touhu po krvi, nikoliv pro ideály. Vždy připravení bodnout toho před nimi, rychle nemilosrdně zlikvidovat své nepřátelé a zaplavit svět krví. A nikde žádný ideál, žádné východisko. Žádný princ na bílém koni, který by všechny zachránil, jen hrstka přehnaně ambiciózních lidí obtěžkaných tolika smrtelnými hříchy, kolik si jich dokážete představit. Pro malou holku plnou ideálů takřka nestravitelné. Pravdou však je, že čím víc stárnu, tím mám Abercrombieho knihy radši. A to z jednoduchého důvodu: většina knih, které jako mladší přečtete, vám po nějakém čase, či přečtení většího počtu knih podobného žánru začnou připadat plytké a naivní (u fantasy to bohužel platí dvojnásob). V Abercrombieho případě je to však naopak, čím jsem starší, tím víc dokážu chování jednotlivých postav ocenit a pochopit. Že to ale jsou postavy! Jen málokterý autor dokáže stvořit tak věrohodné postavy, a ještě k tomu docílit, aby si je čtenář oblíbil, i přestože (i když možná právě protože) se po většinu knihy chovají jako naprostí dementi. Což mě nutí, a doufám, že mi ostatní většinou intelektuálněji zaměřené knihy s pětihvězdičkovým hodnocením odpustí, dát plný počet. Přece jen někdy se člověk potřebuje prostě jen bavit.

Abercrombie je mistr vypravěč. Neobtěžuje se s popisy, mapami ani převyprávěním historie a přesto je jeho svět skvěle propracovaný a živý. Autor dovede pár větami vytvořit postavu, představit jí a zabít, popsat bitvu pohledem dvaceti různých lidí a své hlavní postavy vystavit smršti životních zvratů, které jim poněkud změní perpektivu. Kniha je od začátku do konce svěle čtivá a napínavá s řádným překvapením na závěr. A taky v mnoha ohledech mrazivě aktuální

Pamatuji si, že když jsem od Abercrombieho četla první knihu, vůbec se mi nelíbila. Všichni ti křiví proradní parchanti brodící se špínou světa, zabíjejí v nesmyslných potyčkách jen pro touhu po krvi, nikoliv pro ideály. Vždy připravení bodnout toho před nimi, rychle nemilosrdně zlikvidovat své nepřátelé a zaplavit svět krví. A nikde žádný ideál, žádné východisko. Žádný princ na bílém koni, který by všechny zachránil, jen hrstka přehnaně ambiciózních lidí obtěžkaných tolika smrtelnými hříchy, kolik si jich dokážete představit. Pro malou holku plnou ideálů takřka nestravitelné. Pravdou však je, že čím víc stárnu, tím mám Abercrombieho knihy radši. A to z jednoduchého důvodu: většina knih, které jako mladší přečtete, vám po nějakém čase, či přečtení většího počtu knih podobného žánru začnou připadat plytké a naivní (u fantasy to bohužel platí dvojnásob). V Abercrombieho případě je to však naopak, čím jsem starší, tím víc dokážu chování jednotlivých postav ocenit a pochopit. Že to ale jsou postavy! Jen málokterý autor dokáže stvořit tak věrohodné postavy, a ještě k tomu docílit, aby si je čtenář oblíbil, i přestože (i když možná právě protože) se po většinu knihy chovají jako naprostí dementi. Což mě nutí, a doufám, že mi ostatní většinou intelektuálněji zaměřené knihy s pětihvězdičkovým hodnocením odpustí, dát plný počet. Přece jen někdy se člověk potřebuje prostě jen bavit.

Druhý díl trilogie Věk šílenství mně velmi připomíná druhý díl trilogie Pán prstenů. Stejně jako ve Dvou věžích také v Potížích s mírem jsou desítky protagonistů příběhu roztroušeny po obrovské šachovnici fantasticky vymyšleného světa Prvního zákona, aby se nakonec skoro všichni zajímaví lidé sešli na jednom místě (třebaže vizuálně úžasný Helmův žleb to zrovna není :-). Naopak poněkud chybí děj a magie. Prostě klasický druhý díl, připravující půdu pro závěrečné vyvrcholení, které si určitě také koupím. Bude-li závěr na pět hvězd, přidám tu jednu zatím chybějící i zde.