Čekala jsem snad trochu pábitelské vzpomínky na dětství. Jedná se ale spíše o pohádky pro dospělé využívající rodinné historky. Ono to s tatou asi vůbec nebylo jednoduché a možná bylo pro jeho syna snazší vzpomínat na něho touto formou. Jako nezaujatého čtenáře se mi ovšem nejvíc líbily úryvky povídek, kde zpoza autorského vyprávění vyskakovala opravdová prožitá zkušenost s tatou a ostatními příbuznými. "Ale dovezl jsem ti bundu, teďs to sám potvrdil, takže ne že jsem ti nic nedovezl!" "Když to nemůžu nosit, tak to je, jako bys mi nedovezl nic. A ještě jsi na tom vydělal, když jsi ji prodal! A peníze sis nechal! Vlastně bys mi je měl tehdy dát, tak je to." "Dětem nepatří peníze do ruky! A víš proč? Jsou na nich bacily, mohl bys onemocnět..." uzavřel debatu tata. "Aspoň vidíš, jak jsem vždycky na tebe myslel."

Velmi milé čtení, za kterým jsem úplně slyšela sympatický hlas Arnošta Goldflama. Takové pohlazení po duši.