Hlavně o mamince

„Zavřel jsem oči a čekal, až se mi v hlavě, v mém vnitřním světě, něco odehraje.“ Přívětivě láskyplné vzpomínky na maminku, o kterou přišel pan Goldflam příliš brzy, ve svých 17ti letech, a kterou má stále ve svém nitru, ve svém srdci, a třeba trochu i díky téhle knížce, je s ním tak trochu stále. Arnošta Goldflama mám ráda, jeho nezaměnitelný projev, který prostupuje i touto knížkou. Při čtení jsem ho úplně „viděla“, jak sedí doma v křesle a vzpomíná, jak sedí někde v kavárně a vypráví … kratičké minipříběhy, poskládané za pomocí autorovy bezbřehé fantazie, namíchané ze vzpomínek, střípků událostí uvízlých v paměti, zlomků obrazů uchovaných v mysli. Bylo to nostalgické a přitom moc milé čtení, lehce plynoucí, takové akorát pro konec roku, kdy není na čtení (pro spoustu jiných aktivit) moc času, a kdy se přesto rádi na chvíli zastavíte a zamyslíte, a vzpomenete si na své blízké, které už nemáte možnost vidět a slyšet. Tak přesně k tomu se hodí tyto kratičké a pěkně vypointované (to je ta část, kdy autor využil své fantazie) příběhy, navíc doplněné fotografiemi a skoro vtipnými, každopádně originálními, ilustracemi. Podíváte se nejen do Brna, kde rodina Goldflamů žila a žije, ale i do poměrně vzdálených koutů světa, abyste se při tom vzpomínání seznámili i s několika dalšími členy Goldflamovic rodinného klanu, těmi, které osud a taky války, rozesely po světě. „Jednou si maminka povzdechla a poté začala vyprávět …“ … „Jestlipak se o takových věcech má vůbec přemýšlet? Neměl by se život nechat běžet a nehloubat nad tím, co je za námi a co ještě před námi? … A jaká léta to budou, jak je prožijeme a jak a jestli si je užijeme.“

Hezké vzpomínky na dětství,především na čas strávený s maminkou. Stále se i po její smrti ptá,co by tomu či onomu řekla. Je vidět,že její smrt přišla příliš brzy.