Tato kniha je rozhodně k zamyšlení a určitě stojí za přečtení. Jsou v ní důležitá témata, rodinné i sousedské vztahy, ale taky je vtipná a laskavá. Nejvíce jsem se bavila u seznámení Olivie se Samem, které bylo naprosto originální a vtipné, ale rošťárny Nesbita, tak to jsem řvala smíchy. Jen malá ukázka: Muž se zamračil ještě víc. Nezbývalo mi nic jiného než vejít dál do domu, kleknout si na kolena a vlézt pod stůl, abych popadla toho nejstrašnějšího psa na světě a odtáhla ho okamžitě ven. Nesbit s tím pochopitelně nesouhlasil. Ulovil poklad, o jakém se mu ani nesnilo, a nemínil se ho vzdát bez boje. Když jsem vlezla za ním, začal couvat a nešťastné kuře táhl za sebou. Po pár metrech se noha, za kterou ho držel, oddělila od zbytku ptáka, a Nesbit se otočil a utekl. Dovnitř do domu. Muž začal křičet „Co to sakra je?“ a než jsem se stačila vymotat zpod stolu, přivolal si posily. „Pes nějaký ženský právě běžel nahoru i s naší večeří!“ vyštěkl. „Cože?“ ozval se sbor výkřiků a vzrušených otázek. Přemýšlela jsem o tom, že bych zůstala pod stolem, dokud všichni neodejdou, ale pak se ke mně přitočila jedna z kolií a tiše zavrčela. Neměla jsem na vybranou. Vylezla jsem na druhé straně ven a postavila se, třímajíc v ruce zbytek kuřete. Ocitla jsem se tváří v tvář hloučku dospělých a dětí, kteří na mě nevěřícně zírali od kuchyňských dveří.

Tohle bylo tak milé a laskavé vyprávění plné sympatických postav, které nebyly vůbec černobílé a nezajímavé, ba právě naopak. Žádné debilní a prostoduché kecy, prostě a jednoduše vyprávění ze života. Absence trapných milostných scén byla již jen třešničkou na dortu. V poslední době mám v rámci tohoto žánru výhrady téměř vždy, ale tady mi to sedlo a bylo to fajn. Nečekejte žádnou hlubokomyslnou záležitost, jen milý a laskavý příběh ze života. Celá recenze v záložkách recenzí od Knižních střípků.