Tato kniha je rozhodně k zamyšlení a určitě stojí za přečtení. Jsou v ní důležitá témata, rodinné i sousedské vztahy, ale taky je vtipná a laskavá. Nejvíce jsem se bavila u seznámení Olivie se Samem, které bylo naprosto originální a vtipné, ale rošťárny Nesbita, tak to jsem řvala smíchy. Jen malá ukázka: Muž se zamračil ještě víc. Nezbývalo mi nic jiného než vejít dál do domu, kleknout si na kolena a vlézt pod stůl, abych popadla toho nejstrašnějšího psa na světě a odtáhla ho okamžitě ven. Nesbit s tím pochopitelně nesouhlasil. Ulovil poklad, o jakém se mu ani nesnilo, a nemínil se ho vzdát bez boje. Když jsem vlezla za ním, začal couvat a nešťastné kuře táhl za sebou. Po pár metrech se noha, za kterou ho držel, oddělila od zbytku ptáka, a Nesbit se otočil a utekl. Dovnitř do domu. Muž začal křičet „Co to sakra je?“ a než jsem se stačila vymotat zpod stolu, přivolal si posily. „Pes nějaký ženský právě běžel nahoru i s naší večeří!“ vyštěkl. „Cože?“ ozval se sbor výkřiků a vzrušených otázek. Přemýšlela jsem o tom, že bych zůstala pod stolem, dokud všichni neodejdou, ale pak se ke mně přitočila jedna z kolií a tiše zavrčela. Neměla jsem na vybranou. Vylezla jsem na druhé straně ven a postavila se, třímajíc v ruce zbytek kuřete. Ocitla jsem se tváří v tvář hloučku dospělých a dětí, kteří na mě nevěřícně zírali od kuchyňských dveří.

Tak tohle byla kniha, která potěší a moc dobře se čte. Bylo to hezké a příjemné čtení. Hlavní postava příběhu Olivie, která se ve svých třiceti letech rozhodne vydat vlastní cestou a dokáže si poradit i s potížemi, se kterými se setká, je obdivuhodná.