Soumrak dne

Krasosmutnění ruměnců pod prachovkou salonní oddanosti. Livrej = roucho, všechno. Komorní bytí. V klopě šero. Tam není žádné místo pro vonný šeřík.

V jednotlivostech tragikomické až absurdní, například scéna s umírajícím otcem, celkově mrazivé. Je to jedna z těch knih, kdy máme chuť si celou knihu přečíst hned znova (a to se mi věru moc často nestává), protože teprve na konci si uvědomíme, co všechno běželo pod povrchem celého dění, jakýsi tajný příběh, který můžeme sledovat jen z náznaků. A na závěr otázky – promarnil hlavní hrdina zbytečně svůj život nepodstatnými prioritami, a nebo nemohl žít jinak, protože byl prostě byl takový; potlačil svoje city v zájmu dokonalého profesního života, a nebo nikdy žádné city neměl a jeho odtažitost byla jeho základní vlastností…? Nebo všechno dohromady? Snad v závěru se leccos odhalí, ale zase jen tak náznakově, lehounce (tady vidím tu „japonskou stopu“ autora). Nakonec i ve čtenáři zůstane pocit smutku a prázdnoty. Velké plus za překlad. Snad to nebude neuctivá poznámka, ale v některých okamžicích (např. chvíle, kdy se Stevens lopotně učil vtipně odpovídat) mi hlavní hrdina tak trochu připomněl Krytona z Červeného trpaslíka a jeho snahu naučit se lhát…