Skalpy Rezervace v rytmu blues

Nemám čas myslet nebo se pohnout nebo zaklít – dokonce ani se posrat. Prostě jenom vejrám a čekám až umřu. No, vypadá to, že Jason Aaron i R. M. Guéra potřebovali trochu času, nebo možná šlo o lenost, snad i o prachy, ale jisté je jedno, polovina tohoto svazku nemá vlastně s událostmi v rezervaci Prérijní růže nic společného. Jedná se o Spin-offy k některým postavám. Probírá se tu jejich povaha a život mimo hlavní dění. Tento svazek by ve své podstatě ani nemusel existovat. To jako jen proto, že se nám SKALPY líbí musíme číst a hlavně kupovat i takové nesmyslné povídky? Citát: Někteří lidé tvrdí, že je tu takové ticho, až můžete slyšet, jak se otáčí Země. Navíc velká část je kreslená jinými osobami. Hned tu první má na svědomí nějaký Danjel Zezelj (uf – já se zakoktal i u psaní jeho jména) a upřímně, jeho kresba je strašná. Myslím, že samostatně by nic neprodal, ale tím, že jej Aaron přibral do Skalpů, musíme tu jeho příšernou kresbu vytrpět. A další rádoby „mistr“ se jmenuje Davide Furnó. Jeho kresba je lepší než ta od Zezelji, ale je na ní vidět, jak je jednoduchá, prostá a bez větší představivosti. Citát: Zastřelili mě, dostal jsem kulku do obličeje. Byl jsem mrtvý. Navíc u příběhů nazvaných „Vznešený čin ctihodného španělského katolíka“ došlo k tomu, co v dnešním moderním světě musí být všude. Když totiž nevložíte do jakéhokoliv příběhu něco o 4% menšině (která už se vlastně stává většinou) nemáte šanci aby byl váš příběh vytištěn. Proto je každý umělec nucen k vytvoření nějakého toho příběhu. Ne, mě to nevadí, berdašové, lesby a tak, vůbec, ale upřímně, ve Skalpech bych je neočekával. Ale vlastně, díky tomu, co jsem napsal výše – mě to nepřekvapilo. Jako klad bych napsal, že když to všechno vytrpíte tak druhá část tohoto svazku už za to stojí. Tady už se konečně něco děje. Citát: Mrdám tě Jeřábe! Ano, to jsi udělal, viď? A jak si vzpomínám, docela se ti to líbilo. Já se strašně nudil a chvilkama jsme si zahrával s myšlenkou, že to odložím a ani nedočtu. Nakonec jsem se dostal až na konec. Poslední dva příběhy jsou dobré a stojí za to vydržet. Tento svazek nemá ani úvodní slovo. Asi za svůj počin Jason Aaron nikoho nenašel. Překlad vět z Lakotštiny je až na konci knihy. Tak krásný příběh a takhle se to hroutí. Toto se zatím pro mě stalo nejhorším svazkem v této sérii. Vybrané citáty jsem vložil Jasonu Aaronovi do jeho profilu. Při čtení jsem poslouchal skupinu Xandria a jejich studiová alba India (2005) a Salome (2007) Citát: Některé ženy by nikdy neměli být matkami. Překlad slov z Lakotštiny: Berdaš: Homosexuál – nositel dvou duší.

Po zběsilém Hlodání tady máme menší zvolnění, kdy je třeba některým protagonistům vyčistit hlavu (doslova) a trochu umírnit rozervané emoce. Ovšem, že by se to obešlo bez následků, to teda ani náhodou. Až mi chvílemi vadí, za jakou mez Jason Aaron události hrotí. Na druhou stranu, suše se obejde bez příkras a bez patosu, a přesto má jeho příběh sílu hrdinského eposu. Tentokrát je album tvořeno čtveřicí epizod, z nichž každá nějakým způsobem opět tvaruje charakter toho kterého hráče nebo dává čtenáři nahlédnout do jeho nitra kvůli pochopení motivací. A přestože je to čtení drsné jako jízda na pološíleném mustangovi, autorova schopnost balancovat na ostří kriminálního noiru v indiánské rezervaci je prostě obdivuhodná. Jistě, na povrchu je špína, hnus a úpadek, ale někde hluboko uvnitř ožívá odkaz velkých náčelníků. Přes thrillerovou fasádu jsou tak Skalpy hlavně o lidech v mezních situacích, kteří často mají na výběr pouze mezi zlem a ještě větším zlem. Ale přesto s tím nějak dokážou žít.