Popis těch šíleně smutných lásek a osudů mě zpočátku docela zaujal a dokázal přivodit očekávaný smutek na duši a lítost. Jenže už před polovinou knihy toho na mě bylo moc. Moc deprese, moc opakovaných situací, polopatického vysvětlování, ženského trápení, moc useknutých konců. Doposlouchal jsem (četla sama autorka) setrvačností, naštěstí povídky v poslední třetině měly největší sílu a také alespoň malé semínko optimizmu. Musím uznat, že jde o příběhy ze života a že některé si budu pamatovat hodně dlouho… 70 % (197 hodnotících je na průměru 73 %).

Několik současných českých spisovatelek si vyzkoušelo podobný úsečný styl (např. Katalpa v Němcích a Mornštajnová v Hotýlku). Pouze tady mi to přišlo naprosto k věci. Koresponduje to s žánrem (kratičké povídky) a především jde ruku v ruce s jejich vyzněním. Krátké věty se rychle dobírají cíle, lépe vystihují neuspořádané myšlenky odehrávající se v hlavách postav, přesněji dokreslují i hlavní motivy - nedorozumění, míjení, vyrovnávání se s tragickou ztrátou, odcizení. Pravda je, že jsem si musela chvíli zvykat na netradiční zápis dialogů, hlavně uvozovacích vět (Je to dobrý. Řekl Bůh.). Ale celkově jsem tento styl přijala a povídky beru jako další vydařenou knížku autorky, kterou mám ráda, přestože mi jimi do hlavy nasadila brouka, že ani střední věk a stáří s sebou nepřinášejí smíření či moudrost...