Dům v Matoušově ulici

Knížky Terezy Boučkové mám ráda, protože jsou originální a dávají čtenáři kus spisovatelčiny duše. Autorka vše říká přímo, je jí jedno, že si třeba spousty čtenářů znepřátelí. Anebo jí to jedno není, ale nemůže jinak, je holt taková… A i když o téhle knížce sama říká, že je to román, román to není, je to hlavně osobní zpověď a pak neuvěřitelné dějiny jednoho domu na Smíchově; kdo by řekl, že se zde sejde tolik úspěšných, slavných nebo pozoruhodných lidí? Moc mě to chytlo, přidanou hodnotou je pro mě spojení minulosti a přítomnosti, když autorka popisuje zlo v minulosti, okamžitě to spojí se zlem v přítomnosti. Někomu to vadí, mně to přijde naopak jedinečné. K čemu by nám byla znalost a pochopení minulosti, když bychom neviděli souvislost s přítomností? Úplně čirou náhodou jsem si teď volala s kamarádem, který je na léčebném pobytu ve Starých Splavech, říkal mi, jsou tu úžasné prvorepublikové vily, nádhera se tu procházet. A já koukám na mapu, googlím, a vidím právě ty vily, o kterých teď čtu v knížce Terezy Boučkové. Letní sídlo architekta Otto Kohna (Kohnova vila), vila Dela (rovněž architekt Otto Kohn) a penzion Rut rodiny Formanů. A já říkám, no právě teď o tom čtu, o osudu starého smíchovského domu, vil u Máchova jezera, i o neuvěřitelných osudech lidí, kteří jsou s těmi domy spjatí… Čtení je to občas hodně bolestné, občas zase tolik lidské.

Terezu Boučkovou a její způsob uvažování a psaní prostě miluju. Její knihy jsou pravdivé, silné, hluboké a vždycky se mě nějak osobně dotknou. Jejich čtení mě baví, povznáší a inspiruje. Stejné to bylo i s Domem v Matoušově ulici, s domem z roku 1885 s bohatou historií a ještě bohatší škálou zajímavých a známých obyvatel a návštěvníků, včetně autorčiny rodiny a přátel, s domem, ke kterému jsme se s mojí mamkou vloni na podzim cíleně vydaly a zkoumaly před ním destičky se jmény jeho bývalých obyvatel Karla, Dagmar a Jana Schwarzových. I v této knize, jak je pro autorku typické, dělá odbočky k současnému dění a osobně podstatným událostem, tady konkrétně k válce na Ukrajině, napadení Izraele Hamásem, střelbě na Karlově univerzitě, iniciaci  osazení chodníku před domem památečnimi dlažebními kostkami nebo dodatečnému ocenění udělenému její mamince za odboj v 80. letech. Přirozeně tak dává do souvislostí minulost s přítomností, což ústřední příběh ještě umocňuje. A já knížku dočítám dnes, v den 80. výročí od konce 2. světové války, která s historií domu take velmi úzce souvisí. "Trojspřeží. Kočár. Bělouši. Tak si čtyřletá holčička představuje transport. Jenže jedou s maminkou vlakem. Do Terezína." "Ke kolenům! To je heslo Beno Kabáta, Zitina tatínka. A Zita se jím řídí taky. Celý svůj skoro stoletý život. "Ke kolenům! Všechno dobrý, krásný, špatný nebo pitomý si člověk nesmí pustit výš." "...v sobotu 7. rijna 2023 přepadlo palestinské hnutí Hamás Izrael...Ti lidé, ti Židé jsou odhodlání žít dál svůj běžný život. Nezávisle na okolnostech." "Chci, aby věděli, že tahle sedmaosmdesátiletá stařenka bez minulosti, tu minulost měla. A byla výjimečná."