Šíleně smutné povídky

Tereza Boučková vstupuje do cizích životů jednoznačně a nekompromisně. Spisovatelčino vlastní podání melancholických příběhů o samotě, ztrátách, rozchodech partnerských i přátelských, komunikačních lapsech i rozklížených ideálech oplývá přímočarostí, úsečností a jemnou ironií. Hromady trablů, nabalujících se všednodenních banalit či řady nespokojených myšlenek líčí netrpělivě, jako by se probírala nákupním seznamem, čímž jen zvyšuje neustálý pocit lehké absurdity. Nenechává tak posluchače na pochybách, že v každé bolístce se skrývá i zrnko humoru, díky které se jí snad později bude možné zasmát. Důsledně artikulované věty umožňují dokonale vyznít každé maličkosti, která získává tíhu olověného závaží. V případě životních křivd a velkých smutků se jí však do hlasu vkrádá naléhavost, která vám bude znít v uších ještě několik dní. Jednotlivé povídky uvozují krátké klavírní předehry podmalované štěbetáním ptáků, kteří jako by připomínali, že tohle všechno se může stát i pod „vašima okny“, ale život jde dál