Pohodová duchařina na dovolenou. Musím se přiznat že jsem občas tápal kdo je kdo, ale během pár vět jsem se i díky letopočtu na začátku každé kapitoly dokázal rychle zorientovat.

Výborné čtení, zásah do srdíčka. Úžasná uvěřitelná atmosféra, ať jsou to léta předválečná a válečná, léta padesátá nebo současnost. Věrohodné postavy, tak živé; skvěle vykreslené lidičky spíše z té dolní části společnosti, ať už je to odložiště ztracených lidí na Šmídovně, nebo současné prostředí čtvrté cenové. Plus za skutečné českobudějovické lokace, například kdysi skutečně existující Šmídovna na Pražské, anebo otlučený dům s opuštěným krámkem na rohu Otakarovy a Riegerovy ulice. A ten závan minulosti, který prostupuje do budoucnosti, je neuvěřitelně silný, to propojení minulých i současných lidských osudů a trápení mě naprosto dostalo. Dávné příběhy, zasypané sutí rozbořených starých domů, jsou tady s námi i nadále, i když je nevnímáme… Příběh prostý, a přesto tak košatý a umně spletený, ale bez jakékoliv vykonstruovanosti. Lidský. Nikdo není hodnocen nebo souzen, lidské příběhy jsou podány tak, jak se odehrály, bez moralizování nebo návodů na správný život. Autor, o kterém jsem donedávna neslyšela… No, moje chyba. * „Ty historky kolem něj prolétají, ale on je neumí chytit. Karlos vyslovuje jména lidí, o kterých dnes už nikdo netuší, že kdysi žili, a přitom si děti hrají na hřišti mezi paneláky v místech, kde tihle všichni mívali své plesnivé pokojíčky nebo aspoň kus pokoje s kusem okna, kde jsou v hlíně utopené strupy z rozbitých kolen a slzy rozbitých rodin. Ta jména procházejí hlavou Dominika a jdou z ní zase ven, duše mrtvých se na okamžik nadechnou, protože někdo vyslovil jejich jméno, zachvějí se a pohlédnou dolů, kde vidí starého známého Karlose s někým, kdo právě v telefonu prohlíží, jestli někdo výhodně nepodává dobrou ojetinu. Kdyby se Karlos nebo Dominik podívali na strop, mohli by vidět oči lidí, o kterých Karlos vypráví, a může mít pocit, že ho nikdo neposlouchá, ale plete se, oči mrtvých jsou přisáté k jeho ústům, dívá se Vožralej Ambrož i Buzeranti a hltají každé slovo a utěšují se, že skutečně ještě nezemřeli úplně, protože si na ně někdo vzpomíná a vrací jejich jména na svět boží. Tam u stropu se právě točí gramofon a hraje jedna známá písnička, kterou ale Karlos s Dominikem dole nemohou slyšet.“ * Představuju si film, natočený podle téhle knížky… Musel by ho natočit Karel Kachyňa (už v nebi), byl by to občas poetický, občas chmurně realistický film, a píseň, která by film doprovázela, by musela nazpívat Ema Olmerová (taky v nebi)… Úplně to slyším… ...„Častokrát jsem se tázala, když jsem kytici vázala, proč samotu a trápení mám…“