S tvorbou Jana Štiftera už mám nějakou zkušenost - a to dobrou, takže když jsem zjistila, že panu autorovi vyšla nová kniha, věděla jsem, že si ji budu chtít přečíst. Paví hody začínají docela nenápadně - nějakou dobu bylo těžké říct, jakým směrem se bude děj stáčet. A možná právě proto jsem měla zpočátku potíž se do knihy více ponořit, začíst se - a možná proto moje hvězdičkové hodnocení skončilo na průměru. V druhé polovině knihy jsem se ale pořádně začetla a začala si knihu více užívat. Autor umí skvěle zachytit atmosféru a popsat postavy, jejich svět. Dějová linka se může zdát zdánlivě jednoduchá, ale čtenář přesto musí číst pomalu a obezřetně, protože řada detailů se skrývá mezi řádky. Ve výsledku se tak ze zdánlivě jednoduchého příběhu stává příběh docela velký. Malá obec, nenápadné obyčejné postavy, ale přesto velké dějiny, které se dotýkají všech. Jazykově je to skvostné dílo, které lahodí oku i duši. Pokud máte rádi poeticky laděnou a květnatě psanou literaturu, která je trochu náročnější, tady byste si mohli přijít na své. Pokud se vám tvorba Jana Štiftera líbí, mohu doporučit - a uvidíte sami, jak vám to bude sedět.

Venkovská románová kronika napsaná krásným stylem, mnohdy až poetickým jazykem. Na pozadí dramatických událostí první poloviny 20. století sledujeme osudy několika obyvatel malého východočeského městečka a především jedné rodiny. Zlomové historické události výrazně mění jejich životy. Děj se odvíjí postupně od roku 1918 do roku 1946. Paví hody přináší příběh o žití v nelehkých časech, o síle rodinných pout, o síle kořenů, které poutají k určitému životnímu místu. Jde o pomalu vyprávěný jímavý příběh, kde převažuje melancholická atmosféra, který však svojí silou dokáže čtenáře zasáhnout. Souhlasím s dřívějšími komentáři, že tato kniha nesedne každému, tento styl vyprávění potřebuje své čtenáře.