Marka ráno probudí telefon od mámy, že děda, její otec, zemřel.V Markově mysli se okamžitě začíná skládat kaleidoskop zážitků z jeho dětství, který je bohužel plný smutku, bolesti, pocitu vykořenění, vlastní nedostatečnosti, divnosti, toho, co všechno musel Marek skrývat a o čem nikomu nemohl či nechtěl říct, především když se vyrovnával se svou odlišnou sexuální orientací... Vyprávění je neskutečně autentické, velmi mě zaujalo to, jak autor dokáže vylíčit postavy, jak sebe sama, tak matku, ženu s omezeným pohledem na svět, ale na druhou stranu i takovou, která se o svého otce, těžkého alkoholika, stará. Tyhle dva dospělé většinu času nemáte rádi, ale pak se objeví světlé střípky, v nichž se dokážou chovat chápavě, být vstřícní, kdy se snaží i o nějakou ojedinělou sebereflexi, nebo o to, aby pochopili to, co pro ně je naprosto nepochopitelné či nepřípustné. Tuhle knížku musíte číst trochu pozorněji, protože přeskakuje v místě a čase, což ji činí ještě o kousek zajímavější... Je to neveselá sonda do života lidí na maloměstě ve špatné sociální situaci, a to v nepříliš dávné době (většina vzpomínek je soustředěna do roku 2007), a stejně vás možná dost překvapí, jak se de facto v současnosti někteří chovají, jaké mají přízemní názory... Opravdu velmi povedený autobiografický debut se silnou intimní výpovědí, kterou bych místy možná maličko zkrátila, proto nedávám nejvyšší počet bodů... Hodnocení: 4,5 * z 5 *

Debutový autofikční román spisovatele a publicisty Marka Torčíka několika dlouhými kroky překračuje hranici současné české literární scény a zároveň ji díky otevírání témat, která se dosud objevovala především ve světové literatuře, posouvá dál. Z jeho mysli se postupně vynořují obrazy z dětství, jako kdybychom si prohlíželi staré fotografie: život s matkou, která na vše zůstala sama, nepřítomný otec, první láska a vyrovnávání se se svou sexuální orientací, škola, jíž prorůstá šikana, nebo alkoholismu podléhající děda. Z jedné vzpomínky proudem vědomí vyrůstají další, větví se a proplétají, hrdina skrze ně ve druhé osobě promlouvá sám k sobě a odkrývá nejen rodinnou historii, ale i syrový odraz společnosti. Podobně třeba jako pro Édouarda Louise nebo Oceana Vuonga je pro něj osobní politické – na silných příbězích lidí pracující třídy angažovaně reflektuje homofobii, rasismus, násilí, politické nálady začátku nultých i posledních let, ale výborně vykresluje i nezlomnou ženskou sílu. Torčík čtenáře svým naléhavým promlouváním, krásným poetickým jazykem i silným příběhem vtahuje hluboko do mysli vypravěče, aby mohl prožité vzpomínky zažít znovu společně s ním. Rozkládá tak nejen svou paměť, ale i čtenářovy emoce, jež se budou po dočtení jen stěží skládat zpět dohromady. Rozložíš paměť je kniha, která na české scéně chyběla - unikátní formou i obsahem. A jestli si neodnese alespoň některé z tuzemských literárních ocenění, tak ztratím víru v českou literární kritiku.