„Všechno je na ní poznat. Možná i pocity, kterejm sama nerozumí. Zdálo se jí, že nerozumí prakticky ničemu. Jediný, co věděla určitě, bylo, že by i pár desítek příštích let z fleku vyměnila za smysl, kterej by tomu kratšímu životu výměnou za ty roky mohla dát.“ Dvacetiletá dívka hledá v polovině 80. let svou pravou podstatu a nemá se čeho chytit. Režim se pořád ještě tváří, že tu bude navěky, stejně jako její závislost na vlastní mámě a nevlastním otci. Alespoň malou míru svobody může uplatnit snad jen v nakládání s vlastním tělem a s city, na což jde podle mě dost svérázně a morálně pochybeně – nu což, i v tom se teprve hledá. Já bych samozřejmě z výšin svého stáří a svých zkušeností poradila, kde jsou pro ni ty pravé hodnoty, ale tenkrát a přesně v tom věku jsem byla taky tele, takže její cestě rozumím, i když se s jejími řešeními neztotožňuji. Ale i ona snad – je to opravdu naznačeno, nebo to tam chci vidět já? – na konci té krkolomné (a ve vztahu k nevlastní sestře silně bezohledné) cesty něco a někoho pochopí. Vysloveně pocitová knížka, která není pro toho, koho nezasáhlo zmíněné dějinné období ve zmíněném věku, či toho, kdo se nechce naladit na myšlenkové pochody tápající čerstvě dospělé holky. (Ještě poznámka pro ty, kteří berou ČV 2019 poctivě: děj Rakviček se fakt vůbec v Ostravě neodehrává.)

Dost těžko jsem se s Rózou sžívala, to sebestředné mládí mě dost štvalo, plácala se v životě sama, chtěla naplnění, lásku, ale skuteční chlapi a kluci vedle ní se svými nedostatky, ať tělesnými, nebo duševními, neodpovídali jejím snům a ideálům, a tak byla naštvaná na všechno a na všechny. U Ireny Douskové nehledám jen humor, vždy jsem obdivovala její naprosto reálné uvěřitelné příběhy, tak skutečné a autentické, které nešustí papírem. No a tady mi to najednou tak uvěřitelné nepřišlo, rozsáhlé úvahy o životě, komunistickém jhu a normalizační šedi, přátelství, vzpomínání na dětství jsou samy o sobě výborné, ale vkládané do přímé řeči, nekonečných dopisů, to je něco, co pro mě tu uvěřitelnost ztrácí. Hodně silně kupodivu zapůsobil příběh s panenkami… Chvílemi jsem váhala, zda občas nejde jen o nějaký fantasmagorický sen, podobný snu toho vojáka, který navštívil na dně přehrady mši kostlivců – přejetí stařenky při autostopu, postava policisty s obřím psacím strojem přes rameno, zabití spolupacientky na záchodě, to vše mi přišlo jako snové výjevy, ve kterých se zrcadlí naše obavy a strachy, a ráno se s úlevou probudíme, že už je to pryč. Tentokrát hodnocení snižuju, vím, že jsem ovlivněná i čtením z mobilu (nemám to prostě ráda), určitě i touhle podivnou dobou, kdy se nám budoucnost ztrácí v nedohlednu, a tak mně tahle kniha o marasmu a tápání tolik nesedla… „Jak ta atmosféra postupně houstla, jak narůstala nenávist, už i děti toho byly plný. To není tak těžký zblbnout děti a mladý lidi vůbec. Potom s komunistama to bylo podobný, mládež v prvních řadách. To je tak vždycky. Ideály, hormonální přetlak, nedostatek životní zkušenosti a zaměňování zdravýho rozumu s cynismem. Planoucí srdce prostě. Není nic horšího, než planoucí srdce.“