Krev pro Rusalku

" Žínka, to zní tak zasraně pohádkově, že si pod tím nikdo nepředstaví děvku, která je schopná sežrat mu děcko." No ako čítam komenty nižšie tak nie som sám, ktorý by dal hlavnému hrdinovi cez držku. Je to pre mňa premiéra od pani Sněgoňovej a príbeh rusalky hodnotím pozitívne. Áno, malo to svoje muchy ako bol Dominik, alebo opakujúce sa scény, ktoré príbeh zbytočne predlžovali, ale zachránila to rusalka Léto a celkový nápad prostredia, ktorý držal čitateľa v napätí. Príbeh sa točí halvne okolo Léta a Dominika, čo nikoho asi neprekvapí, ale aby hlavný prípad Dominika bol na druhom mieste a autorka sa viac zamerala na vzťahy medzi menovanými postavami? Trošku ma to zmiatlo a nudilo, lebo škriepky ktoré sa dookola opakovali boli otravné a dej nikam neposúvali. Kniha začala naberať na zaujimavosti, až keď sa Dominik dozvedá o tajomstve Bastarda.

Příběh, který stojí za to, od holky ostré jako břitva. „František Kotleta“ Dlouho jsem přemýšlel, co napsat k tomuto příběhu. Je to prvotina paní Kristýny, je to detektivní příběh ve fantasy světě, je to příběh, který se dobře čte, je to příběh s dobrým hrdinou a spousty záporáků, je to dobrý příběh. Na Českém trhu chyběla fantasy detektivka a tento příběh mezeru jakž takž vyplňuje. Čtenář jen musí udělat malý krůček vpřed a přijmout tento svět, kde žijí rusalky, žínky a meluzíny bok po boku lidí. Když tak učiníte, budete se bavit, budete v napětí a budete fandit. A je jen na vás, komu budete fandit. V této pestré směsici totiž není jasné, kdo je větší hajzl. Zda lidé nebo dlouhožijící bytosti, které rády žerou lidské maso. Citát: Oba máme určitou moc, ty nad vílami, já nad lidmi, a přitom jsme vězni stejného zákona. Nevěděl jsem zda litovat hlavního hrdinu Dominika pro jeho velmi rozporuplnou postavu, kdy neustále měnil názor a dostával záchvaty strachu, nebo litovat Léto, jeho donucenou partnerku v práci, která je žínkou a ráda to lidské maso... No, nebylo to lehké. Nakonec jsem si je oblíbil oba a jen jsem trnul, jak to s nimi dopadne. Malá ochutnávka: Chcete všechno. Vzali jste nám naše hory, naše řeky, vzali jste nám toho tolik a pořád to nestačí. Berete a berete, a přitom umíráte tak snadno, copak není jedno, jestli vás zabijeme, nebo necháme zestárnout a umřít ve spánku? Pro nás je vašich šedesát let jen mrknutí oka, nic víc. Ačkoliv mě hodně vadilo, že hlavní hrdina Dominik neustále mění názory a to i třeba v jednom odstavci, nakonec jsem to překousl a zvyknul si na to. Nevím, zda to byl záměr paní spisovatelky, nebo to prostě jen byla věc spisovatelské prvotiny, ale příběh je nakonec velmi povedený, čtivý a možná bych uvítal další pokračování. Citát: Žínka, to zní tak zasraně pohádkově, že si pod tím nikdo nepředstaví děvku, která je schopná sežrat mu děcko. Musím však upozornit na velmi zdlouhavý konec příběhu. Na posledních pár stránkách jsem se nudil a měl jsem nutkání některé odstavce prostě přeskočit. A tak se zdlouhavý konec řadí k záporům vedle velmi podivné povahy hlavního hrdiny. Není to na pět hvězd, možná ani na ty čtyři, co dávám, ale mě osobně se to líbilo a věřím, že se Kristýna Sněgoňová pod vedením Františka Kotlety bude snažit a další příběh bude o něco lepší a promakanější. PS – Pane „Řízek“ zkuste překecat Kristýnu, aby napsala další příběh na toto téma.

Někdy se stane, že se spletete. Podle názvu jsem čekala nějaký noir úlet, a přesně pro to jsem po knize sáhla. Ale tenhle příběh z jiné reality mi šel hodně pod kůži. Velmi dobře napsané. Velmi ponuré. Hlavní hrdina dojme svou vyprahlostí, smutkem, a co se týče svého osobního traumatu, neschopností vidět souvislosti, které jsou zjevné. A Léto je krásná. Podezřívám autorku, že ji dospělost nepřipravila o schopnost vidět víly. Jak by mohly v našem světě přežít? Nerada bych zněla romanticky, tento příběh je ponurý. Přesto moje srdíčko dostalo hodně „nažrat“. Závěr je trochu americký, ale na druhou stranu si říkám, co se s tím asi dalo udělat jiného... „My už jen… přežíváme na okraji společnosti, vaší společnosti. Ve všem tom hluku a prachu a nenávisti… naše pouta s opravdovým světem slábnou. A tak jako se ztrácejí, ztrácíme se i my. Někdy… se zastavím a poslouchám a slyším jen motory aut a hlasy lidí – a ticho, skutečné ticho, už nenacházím ani v sobě.“