Kdyby se jednalo o stostránkovou novelu, nebál bych se hodnotit plnou palbou. Ondřej Neff totiž umí být příjemně troufalý, ironický, sarkastický a hlavně trefný. Ovšem jak text třísetstránkového románu ubíhá, čím dál víc mi neustálé omílání toho samého začalo lézt krkem. Dialogy najednou přestaly být zábavné, postavy sympatické a zápletka vlastně nikam neeskalovala - ano vyvíjí se, ale po chvilce jsem si na systém „nejhorší možná varianta“ zvykl, pročež další vývoj neměl čím překvapit. A to beru v potaz, že jde o satiru toho nejdrsnějšího ražení, která nestojí na dějových kličkách. Naneštěstí autor není zas až tak třeskutě vtipný, abych si místo všeho jmenovaného užíval pouze stylistiku. Možná v jiný čas a za jiné situace. PS: Občas se v různých knihách vyskytnou scény či postavy, které se vám zapíší do duše, ať už v kladném smyslu, nebo v tom záporném. Z Rekvalifikačního kurzu jsem si odnesl vražedkyni dávající nehlídaným nemluvňatům do pusy klíh. No, a další noční můra je na světě.

Sloužím v práci s kolegou, jehož čtenářský vkus je mi vcelku blízký. A tak vždy zvědavě nakukuji, co zrovna čte. Napadá mě – že to je vlastně také jedna z výhod analogového čtení. Že můžete vidět, co ten druhý čte. Tedy pokud čtenář zrovna nemá knihu zabalenou v umolousaných novinách, jak bývalo tu a tam zvykem. Do mé čtečky kolega nevidí. Ani spolucestující ve vlaku. Možná by nějaký šikovný startupista mohl vymyslet pouzdro na čtečku, které by dokázalo zobrazit obal knihy. Ovšem hned mě napadá, že v dnešní „fakenews“ éře by většina měla na obale „Filozofický slovník“, ale ve skutečnosti by četli nějaký ty šedivý odstíny. Inu tak… U této knihy jsem viděl, jak se kolega usmívá pod vousy a pochechtává se. Na jeho čtení bylo – abych tak řekl – radost se koukat, což není časté. Nakonec jsme o knize i autorovi hodili řeč. Neff. Ondřej. No jasně. Toho přeci znám jak své boty. Jsem si myslel. O knize jsem kdysi cosi četl, pak mi sešla z mysli. A tak mi jí kolega půjčil. Jak bylo podotknuto, byl jsem přesvědčen, že Neffa mám vlastně načteného. Jako fanoušek sci-fi. Přece. Jenomže co to bylo za knihy? Mrknu na bibliografii. Aha. Já asi četl jen pár povídek. Někdy v osmdesátkách. A pocit, že ho mám načteného, jsem získal prostřednictvím jeho webů. Zejména toho o digitální fotografii. Jediné co jsem skutečně četl a co si pamatuji, bylo Tušení podrazu. Ludvík Souček byl pro naši generaci pojem. Jeho knihy jsem hltal a příběh ztraceného třetího dílu Tušení s kamarády řešil nesčetněkrát. Takže k Rekvalifikačnímu kurzu. Já to nedočetl. Ne, že by to bylo tak špatné. To rozhodně ne. Sžíravá ironie – alá Hlava 22 – byla zábavná. A kdyby kniha měla o dvě stě stránek méně, náramně bych se bavil. Takhle jsem měl pocit, že sedím kdesi v kempu, u hořící fatry, hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně a můj parťák z Mat-Fyz se jal vyprávět vtip. A vypráví, nadšený, natěšený, protože on pointu zná a hrozně se těší, až jí řekne. A tak vypráví, pochechtává se, vtip je stále delší a delší a delší… Oheň pomalu dohoří. Hvězdy se ztrácí v přicházejícím svítání. A on stále vypráví… Sedím s ním u ohně jako poslední. Ostatní už chrní ve stanech. A já čekám na tu pointu. A když se na obzoru vyhoupne slunce a on asi po sté řekne: no a tak potom to bylo takhle… vzdávám to a odcházím do lesů. Nohy mám mokré od rosy. Zadumaný. A zklamaný. Tak už to prostě chodí, když si vyrazíte na párty s Mat-Fyzákama… Pohádky není nikdy konec. A žádnej zvonec. A vypravěč pravděpodobně stále sedí u vyhaslého ohně a vypráví a vypráví a vypráví… Já si nakonec trochu pomohl. Přeskočil jsem oněch dvě stě stránek. Dozvěděl se, jak to bylo s těma kočkama. A jak dopadli frekventanti kurzu. A v anotaci se dočetl, že jsem přišel o scénu s Jiřím X. Doležalem. To mě vlastně ani nemrzí. Já toho chlapa nějak nemusím. A nevím, zda ještě chci číst něco od Neffa. A už dost. Nebo budu stejně dlouhej, jako ten maník vod vohně…