Pozvání na popravu

Výborný text. Bizarně poetické a snové pasáže, v nichž si předměty a prostory žijí svým vlastním životem, mi hodně připomínaly Borise Viana. Plný počet hvězd nedávám kvůli Emičce; už zde předobraz nymfičky... Se znalostí Lolity to nejsem schopna pobrat groteskně, jak to snad (doufám) bylo myšleno.

Dvacátým svazkem edice souborného díla Vladimira Nabokova (1899–1977), které vydává Paseka, je nový překlad románu Pozvání na popravu (1938), který u nás poprvé vyšel v roce 1990 v překladu Ludmily Duškové; autorem nového překladu je Nabokovův dvorní český překladatel Pavel Dominik. V edici už nám tak chybí jen nový překlad románu Zoufalství a dosud u nás nepřeložený poslední Nabokovův román Look at the Harlequins! Pozvání na popravu je Nabokovův předposlední rusky psaný román, po něm následoval ještě Dar a pak už psal autor anglicky poté, co emigroval do USA. Pozvání vzniklo v berlínském exilu uprostřed přerušené práce na Daru a Nabokov ho napsal na své poměry neobvykle rychle. Sám později Pozvání považoval za svůj nejbásničtější román, jehož si „nejvíce považoval“ (zatímco slavná Lolita z roku 1955 mu byla dílem nejmilejším). Pozvání je ovšem také dílem, které klade na čtenáře značné nároky. Tento nedlouhý román je velmi nejednoznačný a lze ho interpretovat mnoha různými způsoby, ambivalence je totiž jeho principem, stejně jako do jisté míry setření hranice mezi snem a skutečností. Je to antiutopie reflektující totalitní společnost kdesi v budoucnosti a kafkovský svět bezbřehého bludiště byrokracie a trápeného člověka, pro nějž věznění a oznámený trest smrti jsou začátkem psychologického mučení před vykonáním trestu. Ke Kafkovi má Pozvání blízko, ačkoli Nabokov v době jeho vzniku podle vlastních slov Kafkovo dílo nečetl a neznal. Hlavní postava, Cincinnatus C., je jediným vězněm v rozlehlé pevnosti. Na začátku vyprávění je mu sdělen rozsudek smrti. Cincinnatus byl „obviněn z nejhoršího ze zločinů, totiž z gnozeologické zvrhlosti, věci tak vzácné a nevýslovné, že bylo nutno sáhnout k opisným výrazům jako neproniknutelnost, neprůhlednost, uzavřenost; za ten zločin byl odsouzen k smrti, uvězněn v pevnosti, kde čekal na neznámý, ale brzký a neodvratný termín popravy…“ Cincinnatus je neprůhledný ve světě, kde jsou všechny bytosti zcela průhledné. Marně se snaží zjistit termín popravy a je vystaven groteskním situacím ze strany ředitele věznice, advokáta, strážce, ředitelovy dcery Emičky a posléze i jediného dalšího vězně. Občas si zapisuje své pocity a vytrpí návštěvu své nevěrné ženy Marfinky, která přijde s milencem a s celou svitou příbuzných, kteří s sebou nesou dokonce i nábytek! Navštíví ho i matka, kterou viděl jedinkrát v životě kdysi dávno. Absurdní situace nechávají Cincinnata poněkud netečným – ví, že je marné se bránit, že naděje na útěk není a vlastně se už na svoji popravu a na svého kata, kterého v pevnosti očekávají každým dnem, těší, aby to měl za sebou. „…jsem svým vlastním spolupachatelem, který o sobě ví příliš mnoho, a proto je nebezpečný…“ říká si Cincinnatus, který je přesvědčen, že se „v tomhle strašném, pruhovaném světě“ ocitl omylem. Provokující nejednoznačnost a úchvatný básnický jazyk jsou přednostmi znepokojivého díla, v němž nechybí ani Nabokovovy milované propriety: šachy a motýli. Šachy ovšem v podivné partii s figurkami uhnětenými z chleba a motýl jako potrava pro pavouka, jehož má Cincinnatus v cele: na rozdíl od něj se ale motýlovi podaří uniknout. Nebo nakonec unikne i Cincinnatus? Otázky zůstávají, ale dílo je zde, aby bylo čteno... Osobně mám sice od Nabokova raději jiná díla (zejména Dar, Lolitu, Bledý oheň a Adu aneb Žár), ale i tak jsem si Pozvání na popravu znovu po letech rád přečetl a vychutnal v jako vždy nádherném překladu Pavla Dominika.