Pod holým nebom

S Asimovom mám problém, pretože sa mi jeho štýl nepáči, nedokáže ma zaujať, namiesto toho ma irituje. Napriek tomu sa sem-tam k jeho tvorbe vrátim, pretože nápady mal dobré - len to spracovanie mi nesedí. Po Oceľových jaskyniach (tie som čítal tak pred štvrťstoročím) som sa k detektívovi Eliášovi vrátil a bolo to fajn stretnutie. Síce poznačené miernou nedôverou v spisovateľské schopnosti starého Rusa s americkým pasom, ale príbeh zo Solarie patrí k tým vydarenejším. Okrem toho sa Asimov úplne presne trafil, taká pre neho vzdialená vízia je dnes takmer realitou - a mne je z toho smutno. Taký krátky dovetok: Asimov stanovil tri robotické zákony a v duchu príslovia, že paragraf má taký tvar aký má, lebo sa dá ohýbať podľa potreby, tak zároveň ukazuje, ako sa dajú "ohnúť!".

Parádní pokračování Ocelových jeskyní. Žánrově jde opět o detektivku ve sci-fi prostředí. Tentokráte nikoliv na Zemi, ale na planetě Solarii, kde na jednoho člověka připadá 20000 robotů. Celým vyšetřováním se jako had proplétá linka odlišnosti obyvatel Solarie, kteří prožijí celý dlouhý život téměř bez fyzického kontaktu s další osobou, od lidí ze Země, kteří žijí v obrovských podzemních městech s minimem soukromí. Velmi mě bavily popisy a odhady toho, jak společnost podobná té Solarijské může fungovat, jaké to má nástrahy atd. Detektivní linie je napínavá a rozhodně nemohu říct, že bych před závěrečným odhalením dokázal určit průběh vraždy Samozřejmě téma robotiky a jejích zákonů je tu zcela zásadní a autor poukazuje jak na to, kam může rozvoj robotiky lidstvo nasměrovat, tak na to, jaké mají slavné formulované zákony mezery a jak se dají zneužít. Asi se nedá říct, že je dílo absolutně nadčasové, ale dnes a ještě nejspíš dlouho v budoucnosti bude stále přesným a relevantním varováním pro lidstvo. Nahé slunce se mi líbilo ještě o kousek více, než Ocelové jeskyně a mám pocit, že právě tady se Asimovovi povedlo dokonale skloubit žánry detektivky a sci-fi.