Roboti úsvitu

S Asimovom mám vždy problém, pretože dokáže unudiť čitateľa (potažmo aj zabiť inak dobrý nápad, či myšlienku) rozvláčnosťou, tempom, nezáživnosťou, skrátka z môjho pohľadu nebol dobrý spisovateľ. A ja mu opakovane dávam šancu, aby ma presvedčil, že tomu tak nie je. Nestalo sa to ani tentoraz, práve naopak, Roboti úsvitu trpia všetkými neduhmi, ktorými je dielo pána Isaaca prelezené, asi ako drevo červotočom. Na povrchu ok, pod ním katastrofa - chodbičky, bludisko, smrad a výkaly, pre príbeh parafrázujem - priveľa odbočiek, okecávačky, roboti a filozofia. Ak by táto kniha mala dobrého editora, ktorý by sa nesklonil pred Asimovovou "veľkosťou", tak by mala o tretinu menej stránok, a o polovicu väčší drajv, teda ťah na bránku. Nebolo to zlé, no bolo to dlhéééé, a to úplne zbytočne.

Asimov zde nedělá nic jiného, než že pouze rozšiřuje lore klíčové Nadace - použil na to osvědčeného Eliáše a přestože je úvod knihy lehce prkenný, tak s tím vlastně nemám žádný problém a opět jen obdivně uznávám, jak měl Asimov celou tématiku v malíku, resp. v hlavě. Jeho vesmír dává smysl, je sexy, je skličující, děsivý, mentorující i motivující zároveň. Za mě je to cca 95% s tím, že nekriticky přijmu konceptuální význam knihy a ochotně přehlédnu mírné nedostatky v budování samotných postav (Eliáš je v tuto dobu zkušený poloVesmířan, ale člověk má tak nějak furt pocit, že je to svým způsobem hrozný trumbera s propůječeným géniem), či samotné jakožedetektivní zápletky.