Po sezoně

Horor z pera Američana pro otrlé povahy a silné žaludky. Rozjezd je pomalý. Seznamuje tě z prostředím odlehlé chaty, s partičkou přátel z doby bez mobilů. Jakmile se zlo zhmotní v primitivní rodince adrenalin ti proudí žilami. Perfektní. Volné tempo ze začátku, projevení charakterů za krizové situace, pudový strach. Naturalistické barbarství vs prostá touha přežít. Momenty pádů a vysypaných nábojů byly přesně tam, kde měly být. Všechno tam bylo úplně správně. Stihla jsem si vytvořit vztah s lovnou zvěří a patřičně prožívat úbytky v jejich řadách a procítěně juchat při ztrátách záporáků. Nechutné to nejspíš bylo, ale mé rozpoložení to zvládlo. Trošku lituju, že jsem si ji nenechala na chatu na kola při večerech na verandě ale pořád mi ještě zbývá poslední u nás vydaná kniha autora, kterou jsem nečetla.

Pamatuji si, jak jsem tuto knihu před lety četl poprvé. Nějak jsem tušil, že ten Jack Ketchum nepíše úplně o koťátkách s chapadly, ale přesto to pro mě byl tehdy stejný šok, jako vstoupit do ledové vody. Je zvláštní, jak čas věci mění. Od té doby jsem četl už o dost ostřejší věci a to, co jsem zde prvně vnímal jako extrémní bruntál, dneska vidím jako kvalitně zpracované béčko, které svou látku pojalo velmi dobře. Pro seznámení se s Ketchumovkami jde nejspíš o ideální vstup, byť nečekejte žádný čajíček. V prvních dvou částech knihy smrdící zlo spíše obchází kolem a číhá, zatímco se čtenář seznamuje s šesticí lidsky vykreslených postav a jejich životy. V tomhle ohledu je zajímavé, jak si děj pohrává s konceptem „hlavní postavy“; víc nepovím, abych se vystříhal spoilerů. Další věc, která mě zaujala, je „zvýhodnění zla“ - což je věc pro horror typická, často spojená s nevědomostí obětí o hrozícím nebezpečí. Zde tupému zlu hraje do karet velká řada faktorů, zatímco oběti ví velký kulový a od začátku masakru jsou zahnané do kouta. Tahle neférovost vede k pocitům napětí a bezmocného vzteku, který se pak díky sympatiím k obětem daří přenášet na čtenáře. Závěrečná pointa je pak onou pověstnou poslední kapkou, takže díky díky díky za necenzurovanou verzi. V novém vydání od Carcosy nemohu opomenout ani na bonusovou povídku Dcera zimy, která do knihy až překvapivě zapadá. Je to povídka tichá, plíživá a s lehce očekávatelnou pointou, přesto pocitově zeje trochu do prázdna. Nejspíše proto, že jde přiznaně o vyřazený text z jiného autorova románu (Probuzená). Myslím, že Ketchumovy romány jen málokdo opustí jako stejný člověk. Kdybych to měl nějak shrnout, román Po sezóně je svým způsobem kniha o vaření... takže Bon Appétit!