Román, nad nímž se tají dech; "kontrafaktuální" čili alternativní historie se tomu prý říká... Dějiny dvacátého století pohledem bastarda z Nuslí, který tvrdě platí za každý posun "na vyšší level", přestože každá volní situace působí více jako výsledek tlaku okolností či součást nevyhnutelného osudu než jako akt svobodné vůle. František Tůma, jehož předobrazem či inspirací měl být Jaroslav "Mirek" Klecan, zrádce zmiňovaný v Reportáži psané na oprátce, se ve třicátých letech přidává k trampskému hnutí, s kamarády odjede bojovat do Španělska, aby se po utajeném návratu do Protektorátu stal nejprve ilegálním odbojářem a "pobočníkem" Julia Fučíka, po zatčení pak konfidentem gestapa a po válce členem komunistické tajné policie, mimo jiné se zabývajícím trampským hnutím a nakonec likvidací osad čili "nelegálních staveb" (to se, mimochodem, v posledních letech začalo dít znovu, i když se na tom snad nepodílejí státní složky, ale samozvaní "ochránci přírody"; zdaleka to není jediná negativní věc, která se z minulosti vrací, respektive v průběhu dějin neustále opakuje - a nechci přemýšlet nad tím, co to zrovna teď znamená)... Román je mnohovrstevnatý a složitý, i když příběhově přehledný (neměla jsem problém identifikovat postavy, i když na poměrně dlouhou dobu mizely z děje); sluší mu nejednoznačnost, díky které nutí čtenáře neustále přemýšlet, nad tím, co je pravda, ověřitelný fakt, autorova licence či záměrná lež (vše je rámováno jako sdělování příběhu vypravěče, který je všechno, jen ne spolehlivý, tedy vedoucího skladu obkladaček, zvědavému brigádníkovi - "Tos nevěděl, mladej, co? No tak už to víš."), nad tím, nakolik rozeznatelné jsou životní křižovatky, za nimiž už nelze nic vrátit, jestli jsou osobní rozhodnutí opravdu osobní, co je vlastně podstatné, když záchrana života svého či druhých je v rozporu s vírou či ideologií, která však dříve či později zmizí v propadlišti dějin, do jaké míry funguje chuť moci, do jaké míry je únosná vina atd. Ale hlavně - je to obratně a naléhavě napsáno, jako napínavé dobrodružství, od něhož se neodtrhnete, jako román špionážní či politický... Forma inspirovaná možná barokními díly; tam, kde u Grimmelshausena Simplicius bloudí třicetiletou válkou, tady František Tůma tápe dvacátým stoletím... Nutno přečíst ještě jednou. A díky za doslov Petra Koury. P.S. A to víte, že v roce 2016 vyšlo v Torstu znovu kritické a komentované vydání Fučíkovy Reportáže psané na oprátce?

Skvělá kniha, přečtená jedním dechem. Pro mě úplně nový pohled na historii trampingu v první části, pak na španělskou občanskou válku (nevěděla jsem o ní nic, teď mám chuť se o ní dozvědět mnohem víc; "Když tě zabije nepřítel, je to součást boje, ale když je pro tebe nejnebezpečnější tvůj soudruh," vykládá Capa, "je to... je to..." // František si vzpomene na Codyho. // "Ocitneš se v díře, která nemá dno." - s. 380; hned jsem také začala hledat informace o Capovi a jeho slavnou fotografii), na historii našeho odboje (Fučík!), na padesátá léta ("Tehdy se nám neřeklo, aby se dodržovaly zákony. S tím se přišlo až později," vzpomene si František... - s. 403). Spousta materiálu k zamyšlení, třeba když František přemýšlí o výborných lidech, kteří se k němu chovali velmi laskavě, o Petrových rodičích, kteří skončili v koncentračním táboře, či o rodině Apetaurově: "Ty vaše ideály, běží mu hlavou. Mysleli jste si, že když se budete chovat čestně, že všechno poběží, jak má. Jako by to, že je někdo slušný člověk, znamenalo nějakou záruku." (s. 439) A konfrontace toho, jak nám prezentovali odboj za našich školních let, se skutečností - a vlastně i s tím, že dnes sice něco víme, zřejmě objektivněji, a stejně - je možno vynášet nějaké soudy?: "Jakej byl ten Fučík?" (...) "Práskal teda?" (...) vlastně by chtěl Julka bránit a napadne ho, že je to neuvěřitelná komedie. Vždycky to dovedou nějak zaonačit. Pokaždé vyhrajou. Ti, co ovládají jazyk - ti, koho slova poslouchají na povel - ti, kteří ohýbají věty, aby zamířily přesně tam, kam chtějí. (s. 444) Zvraty v ději mohou vypadat nepravděpodobně, podle doslovu ale podobně těžko uvěřitelných "kariér" bylo (a vlastně ještě je) mnohem víc. A tato četba mi navíc podivně "zaklapla" s nedávno přečteným Vokolkovým Dominovým efektem.