O snovačce a Přemyslovi

Krátký ale hutný text o posilování češství, které se musí postavit cizímu bohu. Novela o zradě a o pomstě, která musí být vykonána, i kdyby měl být díky tomu zničen národ. Jazykově i stylisticky patří dílo k absolutní špičce domácí literatury. Opomíjená perla, která hravě strčí do kapsy všechny módní rádoby spisovatele s jejich „uměním“, granty a různými cenami. Je zde vyprávěn příběh o třech mýtických ženách, silných a odhodlaných. Někdy pomýlených, ale zárověň pevně stojících na svých místech v moderním světě. Právě proto celé knize uškodil doslov Joanny Capliňské. Naprosto zbytečným zdůrazňováním feminismu se snaží vyrazit otevřené dveře. Hlavní hrdinky jsou silné a sebevědomé i bez trapného zdůrazňování ideologie. Ještě horší ovšem je, že autorka doslovu si vlastně pouze vyřizovala účty s Milošem Urbanem. A pod záminkou historického shrnutí písemných a huděbních děl o kněžně Libuši, dává najevo svůj politický nesouhlas s knihou Pole a palisáda. Je to nedůstojné a kazí to jinak vynikající dojem z málo doceněné povídky/novely, která si přímo říká o opakované čtení.

Tématicky náleží Snovačka částečně do tradice psaní o smyslu českých dějin. Pojednává však i o tématech o úroveň výš, tj. co že jsou ty smysly dějin vlastně zač. Příběh je přepracováním nejstarších pověstí českých a zamyšlením nad nimi. Tím byl pro mě hned vstřícný, že jsem se snadno chytil důvěrně známých postav dcer p. Kroka, jejich kamarádů (p. Přemysl, p. Bivoj) a ostatních protagonistů slavných historek, které všichni důvěrně již od dětství známe. Článek na blogu: http://jarmik-pise.blogspot.cz/2015/11/o-snovacce-premyslovi-vilma-kadleckova.html

Krátký ale hutný text o posilování češství, které se musí postavit cizímu bohu. Novela o zradě a o pomstě, která musí být vykonána, i kdyby měl být díky tomu zničen národ. Jazykově i stylisticky patří dílo k absolutní špičce domácí literatury. Opomíjená perla, která hravě strčí do kapsy všechny módní rádoby spisovatele s jejich „uměním“, granty a různými cenami. Je zde vyprávěn příběh o třech mýtických ženách, silných a odhodlaných. Někdy pomýlených, ale zárověň pevně stojících na svých místech v moderním světě. Právě proto celé knize uškodil doslov Joanny Capliňské. Naprosto zbytečným zdůrazňováním feminismu se snaží vyrazit otevřené dveře. Hlavní hrdinky jsou silné a sebevědomé i bez trapného zdůrazňování ideologie. Ještě horší ovšem je, že autorka doslovu si vlastně pouze vyřizovala účty s Milošem Urbanem. A pod záminkou historického shrnutí písemných a huděbních děl o kněžně Libuši, dává najevo svůj politický nesouhlas s knihou Pole a palisáda. Je to nedůstojné a kazí to jinak vynikající dojem z málo doceněné povídky/novely, která si přímo říká o opakované čtení.

Mýtus o Libuši, Kazi, Tetě a Přemyslu Oráči získal naprosto nový rozměr. Bylo neuvěřitelné to číst, obvzlášť ta snovačská magie byla natolik originální, hravá a zábavná, že jsem si začala sama vytvářet slovní řetězce. Potěšilo mě, jakou úlohu sehrálo Brno. Až příště půjdu po Svoboďáku, budu si dávat pozor na draky. Ze tří sester mě nejvíce zaujala Kazi, zdála se mi nejvíc propracovaná a dost jsem se bavila jejím rozhovoren s Oltecem, který byl prošpikovaný hantecem. Autorka se ale do této novely snažila vecpat tolik svých nápadů, že příběh ke konci trochu neukočírovala. A místy jsem se kapku ztrácela v ději kvůli časovým skokům. Ale jsem ráda, že jsem se k přečtení konečně dostala a určitě se k novele jednou vrátím a budu si vychutnávat každé slovo.

Je úžasné, co všechno dokázala paní Kadlečková vtěsnat do malé novely. Naši bájnou historii, krásu Prahy i Brna, národní obrození, sametovou revoluci, nutnost obrany před globalizací a islamizací, vztahy mezi ženami a muži a jejich postavení ve společnosti a to všechno ještě zabalila do nádherné češtiny a hraní se slovy, které je dle příběhu vlastně nejmocnější magií. Snování slovních řetězců, které mění jednu věc jinou, jedno místo v jiné či jeden čin v úplně jiný, je naprosto neotřelý nápad a je to i chvála češtiny a důkaz spisovatelčiny jazykové kreativity. Z doslovu paní Joanny Czaplińské je pro mě důležité její upozornění, že „stojí za to si ji přečíst vícekrát, aby se zpoza samotného upoutávajícího děje vynořily i ty drobnůstky, které zpestřují četbu a poukazují na erudovanost autorky“. A to určitě udělám.