O snovačce a Přemyslovi

Krátký ale hutný text o posilování češství, které se musí postavit cizímu bohu. Novela o zradě a o pomstě, která musí být vykonána, i kdyby měl být díky tomu zničen národ. Jazykově i stylisticky patří dílo k absolutní špičce domácí literatury. Opomíjená perla, která hravě strčí do kapsy všechny módní rádoby spisovatele s jejich „uměním“, granty a různými cenami. Je zde vyprávěn příběh o třech mýtických ženách, silných a odhodlaných. Někdy pomýlených, ale zárověň pevně stojících na svých místech v moderním světě. Právě proto celé knize uškodil doslov Joanny Capliňské. Naprosto zbytečným zdůrazňováním feminismu se snaží vyrazit otevřené dveře. Hlavní hrdinky jsou silné a sebevědomé i bez trapného zdůrazňování ideologie. Ještě horší ovšem je, že autorka doslovu si vlastně pouze vyřizovala účty s Milošem Urbanem. A pod záminkou historického shrnutí písemných a huděbních děl o kněžně Libuši, dává najevo svůj politický nesouhlas s knihou Pole a palisáda. Je to nedůstojné a kazí to jinak vynikající dojem z málo doceněné povídky/novely, která si přímo říká o opakované čtení.

Mýtus o Libuši, Kazi, Tetě a Přemyslu Oráči získal naprosto nový rozměr. Bylo neuvěřitelné to číst, obvzlášť ta snovačská magie byla natolik originální, hravá a zábavná, že jsem si začala sama vytvářet slovní řetězce. Potěšilo mě, jakou úlohu sehrálo Brno. Až příště půjdu po Svoboďáku, budu si dávat pozor na draky. Ze tří sester mě nejvíce zaujala Kazi, zdála se mi nejvíc propracovaná a dost jsem se bavila jejím rozhovoren s Oltecem, který byl prošpikovaný hantecem. Autorka se ale do této novely snažila vecpat tolik svých nápadů, že příběh ke konci trochu neukočírovala. A místy jsem se kapku ztrácela v ději kvůli časovým skokům. Ale jsem ráda, že jsem se k přečtení konečně dostala a určitě se k novele jednou vrátím a budu si vychutnávat každé slovo.