I když příběh je neotřelá klasika - návrat do minulosti, kde musím někoho poučit naučit, tak v podání Pratchetta je to dokonalé. Příběh Sama, Vetinariho a pozadí začátků hlídky. Za mě úžasný příběh. Ze začátku jsem měla trochu problém se začíst, ale pak se příběh rozběhl. Obdivuji autora, jak mohl tak nenásilnou formou vpravit tolik citlivých a pravdivých témat na zamyšlení do příběhu.

Původně jsem si říkal, že nebudu psát komentáře k Zeměploše dřív, než celý cyklus dočtu. Jenže dnes jsem dočetl Noční hlídku a musím to prostě porušit. TOHLE je největší z knih cyklu, nejpropracovanější linie, postavy na dřeň (nebo ještě dál), pozadí "současného" Ankh-Morporku vytažené na světlo tak ostré, že si veliká A'Tuin musí zakrývat zrak chobotem pátého elefanta. Všechno tu sedí, všechno tu krásně řetězí pointy a nakonec I ten nejmenší detail (odklepnutý popel doutníku) zapadne přesně tam, kam má. První příběhy s Mrakoplašem jsou krásné, Elánius nebo Smrť jsou machři, ale Noční hlídka přesně podle obrázku na přebalu funguje jako dokonale namazaný stroj. "Stroj funguje, kolečka se točí." 11 hvězdiček z 10!