Neopouštěj mě

Je cosi pokryteckého na úhledných britských zátiších… Ve výběrové škole Hailsham plyne vše zdánlivě po anglicku: upjatě a spořádaně. A tak i trojice studentů, která tu utvořila milostný pakt, svědomitě respektuje, že zdejší vychovatelé vyžadují perfektní zdraví, umělecké nadání a loajální plnění nezvykle pojmenovaných úkolů. Jenže do elitního Etonu, Harrow nebo Winchesteru – natožpak do kouzelnických Bradavic – má toto venkovské učiliště daleko a připomíná spíš dům hrůzy na samotě. I s ochranitelskou vypravěčkou Kathy, vznětlivým Tommym a odbojnou Ruth se v „krásném novém světě“ za plotem areálu počítá pro něco neslýchaného. A nejhorší na jejich osudu je, že jim čísi zrůdnost namydlila schody – není jim totiž dáno nahlédnout pravdu o své existenci, jíž se zmateně řítí vstříc, dokud sám autor nestrhne závoj jejich nevinnosti… Kastovní manýry internátního vzdělávání poskytly držiteli Nobelovy ceny za literaturu za rok 2017 další skvělou příležitost, jak nabourat pochybné jistoty ostrovního způsobu života. Podezřele úhledná, místy až uhrančivá pokřivenost tragického příběhu – číhající ve všech Ishigurových románech jako morální test – ústí v naléhavou dystopii o bezútěšné budoucnosti, přešlapující dost možná už za nejbližším rohem. Nebo spíš ve zprávu o bezútěšném stavu lidskosti. Člověk je přece vždy a všude zodpovědný za ty, co stvořil, zvlášť když to ani nejsou frankensteinovská monstra. Román, figurující v nejužší šestici adeptů Man Bookerovy ceny 2005, je řazen ke stovce nejvýznamnějších próz posledního sta let. V jeho filmové adaptaci (2010, režie Mark Romanek) se hlavních ženských rolí ujaly Carey Mulliganová a Kiera Knightleyová. „Zneklidňující román drtivé síly. Nikdo nesvede dávkovat temnotu po malých doušcích tak jako Kazuo Ishiguro.“ – Entertainment Weekly „Kniha, která vám zlomí srdce, ale nedokážete se od ní odtrhnout. Bolest v ní zapouzdřená přerůstá v neuvěřitelné napětí.“ – Time Magazine „Elegie až okouzlujícím způsobem ošidná. Autor jako obvykle stáhne čtenáře pod hladinu.“ – Newsweek „Romány Kazua Ishigura mají pronikavost Goyových obrazů. Zdánlivě je v nich (…) krajinomalba úhledná a gesta kultivovaná, nicméně promluvy, úvahy i skutky postav prozrazují, že tvůrce čeká, nakolik se nás jeho úmysl dotkne.“ – Právo Možná už od pěti nebo šesti let vám někde v hlavě cosi šeptá: „Jednoho dne, a možná to nebude dlouho trvat, poznáš, jaké to je.“ A tak čekáte (...) na ten moment, kdy si uvědomíte, že jste opravdu jiní než oni. Že tam venku existují lidé, jako je Madam, kteří ne že by vás nesnášeli nebo že by vám přáli něco zlého, ale přesto se otřesou při pouhé myšlence na vás – jak jste byli přivedeni na svět a proč –, a kteří se děsí toho, že byste jim mohli rukou zavadit o paži. Když na sebe poprvé pohlédnete očima takové osoby, zamrazí vás. Je to, jako byste prošli kolem zrcadla, kolem kterého chodíte každý den, a ono vám znenadání ukázalo něco jiného, něco znepokojivého a podivného. – ukázka z textu