Nekropole

Od vstupu do světa Warhammeru 40k mě zrazovala tragikomicky směšná juxtapozice steroidně-militantního étosu na straně fikce a uťáplosti modýlky si pečlivě ňuňající komunity nerdů na straně reality. Pak jsem ale na trubce shlédl pár lore vysvětlujících videjek (doporučuju kanál luetin09) načež jsem k svému úžasu shledal, že se jedná o zcela svébytný vesmír s vlastní metafyzikou, mýty, bohy, dějinami, civilizacemi, frakcemi, technologiemi...v pravdě nevyčerpatelná, fascinující a všepohlcující platforma, jež si žije vlastním životem. Sáhnout po knize pak už byl jen další logický krok...a, mno, jak to říct kulantně? Děj je tupý, strategie taky (neobklíčení města, nezbombení mostů, doků, absence letectva, jakéhokoli monitoringu...a proč vůbec ostřelovat zjevně nezničitelný štít, proč ten štít nesahá až na zem, proč...?) taktika jakbysmet (v momentě, kdy Gaunt navrhuje, za přizvukování obdobně zauzlených chámovodů, podniknout výpad ven z pevnosti proti dorazivší x-násobné přesile jsem měl fakt chuť knížkou podložit květináč; když se vám počty i výzbrojí daleko silnější nepřítel poslušně nahoufuje před střílny, z nichž to do něj můžete prát vším co máte, tak chce jít ven? proč, nudí se, není to fér?) problémy uměle nastražené tak, aby mohly být "geniálně" vyřešeny nějakým zcela elementárním způsobem a postavy jsou deli studií šablonních klišé... ...a přece agresivní hajzlík (co kdysi na pískovišti strčil do Jirky Hanuše, vzal mu lopatičku a rozšláp hrad, promiň Jirko) ve mě ožil; astrální larp scénářů "poslední pevnost Vídeň 1683 + Stalingrad 1943" snad ani žádnou klučičí dušinku vyloženě neoslovit nemůže. Reálie WH40K jsou navíc k jejich šasi přivařeny celkem integrálně a výsledná patina je dle všech předepsaných norem řádně neekologická, nemilosrdná, totalitní a bezútěšně zrůdná. Za plus také považuji důraz na bojovou morálku, propagandu a modloslužebnictví. Jo a taky se to tu od začátku do konce řeže (byť poněkud útržkovitě a neosobně; jednotlivých minibojůvek i akterů je zkrátka moc a pouto slabé) Titulní omen nomen každopádně sedí. Shrnu to takhle, očekával jsem war-porn, a má literární laťka byla preventivně nízko, ale jestli je tohle nejlepší díl série, tak potěš Slaanesh. Nechci ze sebe dělat primabalerínu, kolikrát si rád ulítnu i na céčkových filmových bracích a žádná z výše uvedených výtek by mi nutně nevadila; co mi ale vadí je Abnettovo nulové charizma, do zabodlého rýče bourající krtci humoru, a taky to s jak smrtlenou vážností vše prohání nonstop mustrem poměřování si true grit chlapáckých kvalit "amorální, neschopná a hloupá smetánka" vs. "ostřílení, pronikavě uvažující a chladnokrevně jednající grunťáci" zatímco jsou dementní až stydno všichni a všechno. Časem jsem ale otupěl a poslední cca třetinu (kde vyhřezne i něco estetiky Chaosu) dočítal vcelku bez většího odporu. Co teď? Po pečlivé úvaze jsem na to vzal kladivo a dvě a půl skomírající hvězdy vykřesal; za kulisy (svět vezdejší je fakt k poňuňání) a relativně(!) slušný finiš (byť opět takticky nechápu, proč se Gaunt se svým tajným trumfem nikomu v týmu nesvěřil; kdyby se mu něco přihodilo, tak nikdo neví která bije a vše vyjde vniveč) Doufal jsem, že narazím na žílu vypnimozek oddechovek, ale zrovna tenhle kousek fakt aktivně bolel. Uvidíme, zkusím ještě jiného autora...nebo nějaký sevřenější příběh od téhož (zde mi skýtá naději kvalitativně odlišná douška "Na věčnou pamět", v ním se mihly záblesky toho, co v Abnettovi dřímá a čím mohla být prodchnuta i celá kniha...škoda:/). Ten svět mě stále láká.