Napoleonovi protivníci

Zatím poslední svazek ze série Bitvy a osudy válečníků nese název Napoleonovi protivníci. A obsah přesně odpovídá názvu, když čtenářům přibližuje osudy sedmi aliančních velitelů na pozadí válek s napoleonskou Francií. Pokud má někdo podobně jako já Jiřího Kovaříka načteného, musí počítat s tím, že narazí na stručný popis bitev, o kterých už četl v předchozích autorových dílech, tomu se ale dalo jen těžko vyhnout. Vlastně nedalo. Já jsem každopádně ocenil fakt, že jsem se o každém z vojevůdců dozvěděl i nemálo nového a nejvíc jsem si užil pasáže věnované osobě Gebharda Leberechta von Blücher, který vytvořil se svým náčelníkem štábu Augustem Wilhelmem von Gneisenau něco, co bychom dnes mohli moderně nazvat dream teamem. Už se těším na pokračování série.

Tak tohle je bezpečně nejslabší kniha, kterou jsem od J. Kovaříka četl. Jedná se o jakýsi zestručnělý kompilát z jeho daleko propracovanějších a lepších knih týkajících se napoleonských válek. Chápu, že edice Bitvy a osudy válečníků chronologicky vyžadovaly i „něco“ z napoleonských válek, ale tenhle kompilát je snad až nedůstojný Kováříkovy úrovně. Kniha mi nic nového nepřinesla (snad srozumitelně popsaného působení A. Wellingtona v Indii a mládí „maskota“ pruské protinapoleonské armády Bluchera), ale jsou v ní dvě ale. Jedno malé a jedno s vykřičníkem. V knize o roku 1812 Kovařík vůbec nešetří Kutuzova. A podle jiných knih a zdrojů oprávněně. Zde je Kutuzov ve dvou kapitolách. V první, vrcholící bitvou u Slavkova je najednou autorem oslavován jako hrdina bez bázně a hany a včetně poznámky, že na rozdíl od Suvorova a Žukova si svoji proslulost zaslouží. A v části kampaně v Rusku už Kovařík není zdaleka tak příkrý, jako v případě 1812. Jak to tedy s touhle ruskou ikonou bylo? To druhé ale s vykřičníkem se týká Napoleona samého a hlavně jeho významu v historii. A tady skvělý vojenský historik a vypravěč zcela selhává v historii obecné. Na předposlední stránce píše, že čtyři mocnosti odsoudily vše, co francouzská revoluce přinesla a Anglie se stala vlastně součástí svaté aliance. Evropa prý změnila pána, místo muže neprávem označovaného za diktátora (!), jí vládly vítězné mocnosti. Stejně by se dal popsat pá Hitlerova Německa. Tohle nepravdivé tvrzení se svojí manipulativností vyrovná tomu, jak se s historií zacházelo před víc jak třiceti lety. Otázka je, co francouzská revoluce skutečně přinesla, ale taky co vzala. Napoleon stvořil první moderní totalitní režim se shodnými znaky, jako nesly totalitní režimy ve XX. století. Revoluce skutečně přinesla rovná práva každému jednotlivci. Ale už od začátku sklouzla k tomu samému, co jsme mohli pozorovat u revoluce v Rusku v roce 1917. Napoleon se zmocnil absolutní vlády (rozehnání parlamentu vojáky bylo příznačné) a když ho přestal uspokojovat titul prvního konzula, prohlásil se – císařem republiky. Absurdní titul. Ale nejen to. Napoleon vyprázdnil ideály Francouzské revoluce a udělal z nich exportní artikl. Pod heslem „svobody, rovnosti a konce feudalismu“ vpochodoval do cizích zemí, které následně vojensky okupoval, dosadil do nich své příbuzné a maršály, a hlavně je ekonomicky vyždímal. To je zcela shodná metoda, jakou později použil Sovětský svaz při „osvobozování“ východní Evropy. Jako první v moderních dějinách dokázal propojit státní moc s absolutní kontrolou společnosti za využití všudypřítomného aparátu tajné policie, síě donašečů a systému politických věznic. Justiční vražda vévody z Enghienu v roce 1804 měla zastrašit jak royalisty, tak jakoukoliv jinou opozici, ať už vpravo, nebo vlevo. Sledován, cenzurován a kontrolován byl soukromý i veřejný život občanů. Zcela zlikvidoval svobodný tisk a zavedl absolutní cenzuru. I když neměl žádnou totalitní státostranu, zřídil novou šlechtu císařství. A kromě policie a justice byla jeho hlavní oporou armáda. Té bylo dovoleno vše, tedy v zahraničí. Vytvořil i vlastní moderní kult osobnosti, a to i s podstatně omezenějšími prostředky než měli jeho následovníci. Někteří lidé tak rádi připomínají jeho zákoník (skromně ho pojmenoval po sobě) a který vznikl ještě před jeho nástupem k absolutní moci, ale rádi zapomínají na jeho Císařský katechismus? Jeho pomocí měly být indoktrinovány děti už raného mládí. A co 15. srpen, den „svatého“ Napoleona? Osobně „redigoval“ ony zprávy z bojiště, z toho vzniklo ono rčení, že lže jak Bulletin. Jeho kult osobnosti se projevil i v umění a architektuře, Grosovy a Davidovy obrazy až příliš připomínají díla pozdějších nacistických nebo stalinistických „realistů“. A co zcela zbytečný monstrózní vítězný oblouk a vůbec cela ta empírová architektura? A dostáváme se k tomu nejhoršímu. Na bojištích napoleonských válek zůstalo 2,5 až 3 miliony mrtvých vojáků. Na počtech civilistů se dodnes historici neshodnou, ale i ty nejstřízlivější odhady se pohybují v řádech jednotek miliónu. Totálně zdevastované Španělsko a Portugalsko, vykradená Itálie, ožebračené západní Německo s Nizozemím, a nakonec i Polsko a Ukrajina s Ruskem. A Anglie s prázdnou státní pokladnou, ekonomikou v krizi a se zmrazenou politickou agendou (volební právo, reformy justice a správy, zrušení otroctví). Vývoj zastavený na dvacet, třicet let. A válečné zločiny, které začal pojmenovávat až moderní doba. Ty pan Kovařík popsal v částech týkajích se Poloostrovní války a tady mu nevadí? Proč je tak zaslepený? Opravdu je pro něj Napoleon demokrat, republikán a světlo tehdejšího světa? A nakonec - ona sláva a velikost Francie, která vedla k rozmachu třeštícího nacionalismu se všemi průvodními jevy dvacátého století je taky práce oné úžasné revoluce a hlavně Napoleonovy diktatury. To by měl pan Kovařík vzít v úvahu, nakonec v jeho jiných knihách i z tohoto období je mnohem objektivnější…