Evropa v plamenech

Musím se přiznat, že k přečtení této knížky mě ponoukl úplně jiný autor, a to Juraj Červeňák a jeho sága o kapitánu Bathorym, což je historická fantasy v prostředí habsbursko-tureckýh válek. Když jsem zjistil, že Jiří Kovařík (od něhož jsem dosud četl knihy věnující se zcela jiným obdobím vojenské historie) napsal publikaci věnující se mj. době a prostředí, v němž se odehrával Červeňákův Bathory, neodolal jsem, a tak jsem nechal k narozeninám nechal nadělit Evropu v plamenech od pana Kovaříka. A s uspokojením můžu prohlásit, že jsem našel to, co jsem hledal. Dočetl jsem se, jak to ve skutečosti bylo s pádem Nových zámků nebo-li Ujváru, jemuž se věnovaly poslední dva díly bathoriovské ságy - a můžu pochvalně konstatovat, že Červeňákův fantasy román je více než historicky věrný (románové postavy jako Adam Forgáč, Locateli di Locatelo, kapitán Schlechtenthal, Nikola Zrínský či Fran Krsto Frankopan nejenže skutečně žili, ale jsou popsáni i velmi věrohodně!). Podstatně podrobněji jsou však popsány události následující poté, ať už jde o bitvy u Levic či u St. Gotthard, navazující dvacetileté příměří a poté obnova osmanské invaze, která se zastavila až u Vídně, jejíž obklíčení i následné osvobození je popsáno naprosto famózně (slavný nájezd polských husarů na vezírův tábor nebyl tím rozhodujícím momentem, jak jsem si dosud chybně myslel, k osvobození Vídně přispěla zejména skvělá koordinace několika různorodých vojsk, ale také moudré potlačení ega všech zúčastněných velitelů, jmenovitě Jana Sobieského a Karla Lotrinského). A pak samozřejmě drtivá vítězství prince Evžena Savojského o desetiletí později, který osmanskou invazi zastavil jednou provždy a připravil Turkům u Zenty vůbec nejhorší porážku v jejich dějinách. Kniha nicméně mapuje i bojiště na opačné straně Evropy, kde "naše" (rozuměj císařská) vojska spolu s anglickými a holandskými zatápěla hrdé armádě Krále Slunce, která kromě géniů typu maršál de Vauban vyprodukovala i naprosté diletanty typu maršál Villars (který od dvojice Savojský-Malbourgh dostával pravidelně výprask). Pyšnou Francii v době tzv. Války o dědictví španělské nakonec před úplnou katastrofou zachránil člověk jménem D'Artagnan (překvapivě nejde o fiktivního hrdinu známého z Dumasova románu!). Velmi pěkně zpracovaný pohled na poněkud opomíjené období, které u nás kvůli Jiráskovi máme v povědomí jen jako dobu temna...

Trochu rozpaky. Vadí mi roztříštěnost námětu, dát dohromady boje Habsburků s Turky a proložit to agresivními válkami Ludvíka XIV. a válkou dědictví španělské mi nesedělo vůbec, byť tam byl částečně jako spojovací prvek právě Evžen Savojský. Ale tady podle mě Jiří Kovařík poněkud prohrává s Lubošem Tarabou (Rozum proti víře), který jak obléhání a bitvu u Vídně, tak nasledující vytlačování Turků ze středovýchodní Evropy popsal mnohem lépe, a to jak z hlediska technicko taktického, tak i představením řady osobností. Popisy bitev, kterých se zúčastnil Marlborough jsou zajímavěji podány v Churchillových Dějinách anglicky mluvících národů. Pan Kovařík se snaží pokrýt co největší prostor z hlediska času i jednotlivých konfliktů, ale tady to poněkud kulhá. Ani anotace dalšího dílu ve mně nevzbuzuje velké nadšení, Karel XII. a na druhou stranu slezské války k sobě skutečně moc nepatří. Ale uvidíme. Pro někoho, kdo nechce jít zas až tak do hloubky je to docela dobré počtění, ale čím dál tím víc k novověku ta konkurence houstně a není to jenom Taraba.