Americká revoluce

O americké revoluci na sklonku XVIII. století se v řadě knih dočteme spoustu informací. Především o politické stránce věci, právních a ekonomických souvislostech. A to jak v literatuře umělecké, tak oné populárně naučné nebo dokonce odborné. Jenže podrobný a především objektivní popis vojenské stránky konfliktu ve všech těch knihách tvoří opakované fráze, zjednodušující, nepřesné a často až vyfabulovaná tvrzení, která opisuje asi jeden historik od druhého. To vše uvádí Jiří Kovařík na pravou míru a ukazuje, že to bylo většinou jinak a někdy i dokonce úplně. Vlastní boje jsou podávány jako střetnutí amatérů, neschopných lepších organizace a prchajících opakovaně z boje (jednotky Kongresů a státních milicí, pro které Jiří Kovařík používá skvělý název Kontinentálové) proti dokonalé vycvičené britské armádě, vedené vysoce profesionálními veliteli. Většinou bývají zdůrazňovány porážky (ústup od Nového Yorku, Brandywine nebo Camdenu) a vzniká tak dojem neustálé ve zmatku utíkajících amerických milicí, které zachránilo až vylodění pomocného francouzského sboru gen. Rochambeua. I závěrečné vítězství u Yorktownu je vesměs vysvětlováno jako zásluha Francouzů. Vítezství Kontinentálů u Trentonu a Princetownu jsou prohlašována za drobné „srážky“ a kapitulace u Saratogy, nesmyslně nazývaná bitva u Saratogy je přičítána pouze špatnému vedení operace gen. Burgoynnem a nedostatku jeho koordinace na britské straně s gen. Clintonem. Aktivity bojovníků Kongresu jsou popisovány jako odstřelování pochodujících Britů z lesa. Ve skutečnosti se jednalo o dvě bitvy, při kterých kontinentální armáda pod vrchním vedením H. Gatese dokázala dvakrát Brity v tvrdých bojích obrátit na útěk a nakonec je u oné Saratogy už bez boje donutila ke kapitulaci. Britové utrpěli padesátiprocentní ztráty, na konci bojů měli Američané převahu dvě ku jedné. U Brandywine sice Washington utrpěl porážku, díky které musel Kongres opustit Filadelfii, ale již další rok dokázal na Brity při jejich ústupu zaútočit u Germantownu, kde sice střetnutí plné zmatků na obou stranách skončilo nerozhodně (jako řada jiných střetnutí), ale Britové museli ustoupit a stáhnout se do New Yorku. Tam zůstali zablokováni až do konce války. Boje v jižních státech budoucí Unie dokázal Jiří Kovařík skvěle a hlavně přehledně popsat. Zejména vítězná bitva u Cowpens, která byla podle mého názoru předobrazem závěrečného střetnutí ve filmu Patriot ukazuje, jak se už Kontinentálové naučili bojovat i po „evropsku“ a jak dokázali Brity porážet. Příkladem nesmyslných tvrzení je například to, že tuto bitvu popsal Churchill jako střetnutí pouze mezi obyvateli kolonií – na jedné straně prokrálovských loajalistů a na druhé miličních a partyzánských jednotek. Následná defenzivní taktika, kterou uplatnil americký generál Green nebyla řadou porážek jak se obecně tvrdí, ale schopností vést zadržovací boje, udržet kontinentální jednotky pohromadě a nasměrovat Brity, kam bylo potřeba. Na druhou stranu, v této části války docházelo k nejhorším zvěrstvům a Kontinentálové zde také utrpěli nejhorší pohromu, když s generálem Lincolnem kapitulovalo pět tisíc vojáků. V bitvě u Yorktownu sehrála z hlediska francouzské pomoci asi nejdůležitější úlohu jejich námořní eskadra, která zablokovala Brity z moře, zatímco spojené americko-francouzské jednotky pod vrchním Washingtonovým velením postupně dobyly vnější pás britských opevnění a donutily gen. Cornwallise kapitulovat. Kontinentální jednotky měly dvojnásobek počtu vojáků co francouzský expediční sbor a do zajetí putovalo sedm tisíc Britů a jejich německých spojenců. V knize se seznámíme s řadou nových skutečností a zajímavostí, dokonalým způsobem je popsána ona zrada B. Arnolda. Ukazuje se tady, že často se v podobných situacích objeví lidé, jejichž účast v událostech není ani tak otázkou nějakého přesvědčení, jako spíš snahy prosadit se za každou cenu. A celkově mi připadalo, že až na výjimky (Tarleton, který byl poražen u Cowpens) se nějak britským generálům bojovat de facto proti vlastním až zas tolik nechtělo. Nakonec válka měla spoustu odpůrců i ve samotné Británii. Někteří čtenáři si stěžují, že se zde Jiří Kovařík nevěnuje politickým aspektům konfliktu. Tohle jsou vojenské dějiny, přesto se jim pokusím posloužit malou perličkou. Už hluboko v XIX. století jakýsi mladý historik zpovídal jednoho z posledních žijících účastníků úvodních bojů proti Britům na začátku války. Vytahoval na něj ony zpracované a zažité skutečnosti, pomocí nichž byl celý konflikt na americké straně vykládán a vysvětlován. Přímý účastník bitev u Lexingtonu a Concordu Levi Preston jeho naučené fráze odmítl. Žádný útlak ze strany Britů nepociťoval, na dotaz stran kolků odpověděl, že žádný nikdy ani neviděl. Stejně nečetl žádný manifest a neznal ani státoprávní teorie Johna Locka. Když se ho už podrážděný tazatel zeptal, proč tedy revoluci podporoval, odpověděl: „Když jsme šli na ty čevenokabátníky, měli jsme, mladý muži, na mysli asi tohle – Vždycky jsme si vládli sami - a míníme to dělat pořád. Oni si to nemysleli.“ (Dějiny USA – LN rok vydání 1994). Ony události mezi lety 1776 a 1783 nebyla ani tak revolucí, jako spíš bojem za nezávislost (jak to je ale také nazýváno) a především bojem za zachování toho, co v dnešní Americe fungovalo už od XVII. století, kdy kolonie bez valného zájmu ze strany Britů vznikaly

Nebyl jsem si tak úplně jist tím, že mě svazek popisující boj kolonistů za nezávislost na mateřské zemi dokáže dostatečně upoutat, když už jsem dopředu věděl, že tým, kterému bych fandil, prohrál. Já jsem totiž nikdy neměl hezký vztah k puritánům (ani k Puritánům), a ani jejich dnešní potomci si nezískávají mé sympatie školními přísahami vlajce a zakazováním knih (obojí bych čekal spíš ve Třetí říši nebo v KLDR). Ale obával jsem se zbytečně; Jiří Kovařík si mě jako obvykle získal hned od prvních stránek a jako obvykle mě dostal svým stylem, který mixuje literaturu faktu s literaturou dobrodružnou.