Americká revoluce

Kovařík šel hned na věc. Důvody, příčiny, politika - ne, nic takového. Celou dobu jen válčí. A to je dobře, protože na rozdíl od toho předešlého se jedná o prakticky jediný ucelený počin, zaměřující se primárně na vojenskou stránku věci. (I když možná deklaraci nezávislosti, nebo třeba Nathanu Haleovi mohl věnovat alespoň odstavec kvůli psychologickému dopadu na aktéry.) A na příběhu Arnolda/Andrého/Peggy Shippen je nejlépe vidět, jak vypsaný autor již Kovařík je.

O americké revoluci na sklonku XVIII. století se v řadě knih dočteme spoustu informací. Především o politické stránce věci, právních a ekonomických souvislostech. A to jak v literatuře umělecké, tak oné populárně naučné nebo dokonce odborné. Jenže podrobný a především objektivní popis vojenské stránky konfliktu ve všech těch knihách tvoří opakované fráze, zjednodušující, nepřesné a často až vyfabulovaná tvrzení, která opisuje asi jeden historik od druhého. To vše uvádí Jiří Kovařík na pravou míru a ukazuje, že to bylo většinou jinak a někdy i dokonce úplně. Vlastní boje jsou podávány jako střetnutí amatérů, neschopných lepších organizace a prchajících opakovaně z boje (jednotky Kongresů a státních milicí, pro které Jiří Kovařík používá skvělý název Kontinentálové) proti dokonalé vycvičené britské armádě, vedené vysoce profesionálními veliteli. Většinou bývají zdůrazňovány porážky (ústup od Nového Yorku, Brandywine nebo Camdenu) a vzniká tak dojem neustálé ve zmatku utíkajících amerických milicí, které zachránilo až vylodění pomocného francouzského sboru gen. Rochambeua. I závěrečné vítězství u Yorktownu je vesměs vysvětlováno jako zásluha Francouzů. Vítezství Kontinentálů u Trentonu a Princetownu jsou prohlašována za drobné „srážky“ a kapitulace u Saratogy, nesmyslně nazývaná bitva u Saratogy je přičítána pouze špatnému vedení operace gen. Burgoynnem a nedostatku jeho koordinace na britské straně s gen. Clintonem. Aktivity bojovníků Kongresu jsou popisovány jako odstřelování pochodujících Britů z lesa. Ve skutečnosti se jednalo o dvě bitvy, při kterých kontinentální armáda pod vrchním vedením H. Gatese dokázala dvakrát Brity v tvrdých bojích obrátit na útěk a nakonec je u oné Saratogy už bez boje donutila ke kapitulaci. Britové utrpěli padesátiprocentní ztráty, na konci bojů měli Američané převahu dvě ku jedné. U Brandywine sice Washington utrpěl porážku, díky které musel Kongres opustit Filadelfii, ale již další rok dokázal na Brity při jejich ústupu zaútočit u Germantownu, kde sice střetnutí plné zmatků na obou stranách skončilo nerozhodně (jako řada jiných střetnutí), ale Britové museli ustoupit a stáhnout se do New Yorku. Tam zůstali zablokováni až do konce války. Boje v jižních státech budoucí Unie dokázal Jiří Kovařík skvěle a hlavně přehledně popsat. Zejména vítězná bitva u Cowpens, která byla podle mého názoru předobrazem závěrečného střetnutí ve filmu Patriot ukazuje, jak se už Kontinentálové naučili bojovat i po „evropsku“ a jak dokázali Brity porážet. Příkladem nesmyslných tvrzení je například to, že tuto bitvu popsal Churchill jako střetnutí pouze mezi obyvateli kolonií – na jedné straně prokrálovských loajalistů a na druhé miličních a partyzánských jednotek. Následná defenzivní taktika, kterou uplatnil americký generál Green nebyla řadou porážek jak se obecně tvrdí, ale schopností vést zadržovací boje, udržet kontinentální jednotky pohromadě a nasměrovat Brity, kam bylo potřeba. Na druhou stranu, v této části války docházelo k nejhorším zvěrstvům a Kontinentálové zde také utrpěli nejhorší pohromu, když s generálem Lincolnem kapitulovalo pět tisíc vojáků. V bitvě u Yorktownu sehrála z hlediska francouzské pomoci asi nejdůležitější úlohu jejich námořní eskadra, která zablokovala Brity z moře, zatímco spojené americko-francouzské jednotky pod vrchním Washingtonovým velením postupně dobyly vnější pás britských opevnění a donutily gen. Cornwallise kapitulovat. Kontinentální jednotky měly dvojnásobek počtu vojáků co francouzský expediční sbor a do zajetí putovalo sedm tisíc Britů a jejich německých spojenců. V knize se seznámíme s řadou nových skutečností a zajímavostí, dokonalým způsobem je popsána ona zrada B. Arnolda. Ukazuje se tady, že často se v podobných situacích objeví lidé, jejichž účast v událostech není ani tak otázkou nějakého přesvědčení, jako spíš snahy prosadit se za každou cenu. A celkově mi připadalo, že až na výjimky (Tarleton, který byl poražen u Cowpens) se nějak britským generálům bojovat de facto proti vlastním až zas tolik nechtělo. Nakonec válka měla spoustu odpůrců i ve samotné Británii. Někteří čtenáři si stěžují, že se zde Jiří Kovařík nevěnuje politickým aspektům konfliktu. Tohle jsou vojenské dějiny, přesto se jim pokusím posloužit malou perličkou. Už hluboko v XIX. století jakýsi mladý historik zpovídal jednoho z posledních žijících účastníků úvodních bojů proti Britům na začátku války. Vytahoval na něj ony zpracované a zažité skutečnosti, pomocí nichž byl celý konflikt na americké straně vykládán a vysvětlován. Přímý účastník bitev u Lexingtonu a Concordu Levi Preston jeho naučené fráze odmítl. Žádný útlak ze strany Britů nepociťoval, na dotaz stran kolků odpověděl, že žádný nikdy ani neviděl. Stejně nečetl žádný manifest a neznal ani státoprávní teorie Johna Locka. Když se ho už podrážděný tazatel zeptal, proč tedy revoluci podporoval, odpověděl: „Když jsme šli na ty čevenokabátníky, měli jsme, mladý muži, na mysli asi tohle – Vždycky jsme si vládli sami - a míníme to dělat pořád. Oni si to nemysleli.“ (Dějiny USA – LN rok vydání 1994). Ony události mezi lety 1776 a 1783 nebyla ani tak revolucí, jako spíš bojem za nezávislost (jak to je ale také nazýváno) a především bojem za zachování toho, co v dnešní Americe fungovalo už od XVII. století, kdy kolonie bez valného zájmu ze strany Britů vznikaly