Applebaumová představuje jednotlivá zapomenutá místa kdesi mezi Polskem a Ruskem, o kterých jste asi nikdy neslyšeli, a to formou čtivých mini-reportáží a stručným shrnutím historie regionů mezi Baltským a Černým mořem. Je poučné podívat se na dějiny (nejen) 20. století z jiné než "naší" (středo až západoevropské) optiky. Posunutí sovětsko-polské hranice po druhé světové válce o zhruba 200 kilometrů na západ v celé své šíři (litevský Vilnius, běloruský Brest, ukrajinský Lvov byla polská města; Minsk bylo skoro pohraniční město pár kilometrů od polské hranice, atd.) bereme jako jeden z vedlejších, pro nás nepodstatných důsledků poslední světové války, ale (zvlášť když k tomu přidáme téměř kompletní vyvraždění početné židovské komunity) po roce 1945 v tomto podivném pohraničním území nezůstal kámen na kameni. Kdysi multikulturní a pestré pohraničí ztratilo svou tvář. Číst o osudech místních obyvatel nebo si jen představit šeď a zoufalství, jaké popisuje Applebaumová je... smutné. Dějiny naší krásné střední Evropy jsou ve srovnání s divokým bezmocným východem ještě úplný med, klídek, pohoda... Depresivní a inspirativní čtení. Nezbývá než doufat, že se tamní situace za uplynulé čtvrtstoletí zlepšila a že obyvatelé těch zapadlých městeček a ponurých měst našli novou nebo dávno ztracenou identitu.

Jeden z nejlepších kousků edice Moderní dějiny. Applebaum se vydala mezi národy, jejichž identita již stovky let osciluje jakoby ve vakuu. Litva, Lotyšsko, Estonsko, Podkarpatská Rus, Moldavsko, Podněstří a další. Je to součást Evropy, nebo oblast ruského zájmu? Autorka ukazuje, že odpovědět na tuto otázku není vůbec jednoduché, protože v zemích, které navštívila, dochází ke střetu různých kultur, idejí, identit a přístupů. Politické řešení je tak na dlouhá léta zablokované a jen status quo je prozatím nejlepším receptem na udržení tamní křehké rovnováhy. Za nejzajímavější kapitolu považuji tu o Moldavsku. Tam se doslova zastavil čas.