Nepodporuju Trumpa ani Brexit, nevolila jsem SPD, krále koblih, ani hradního ochlastu, nejsem putinista, svoje anti-islámské období už mám taky za sebou. Po několikaleté libertariánské epizodce jsem přesvědčením zapadla někam mezi nudné socdemáky, to je kamsi, co by Applebaumová označila za přijatelný levicový střed. Vypisuju to, aby nevznikaly žádné dohady, proč Soumrak demokracie považuju za to nejzbytečnější, co si člověk může ze současné tsunami literatury o vzestupu autoritářství na Západě vybrat. Applebaumová neřeší socioekonomické podmínky, kulturní nastavení, historii a v podstatě ani tu politiku. Kniha je amatérským psychologizováním z gauče, které si klade za cíl moudře z odstupu vykoumat, proč autorčini někdejší kamarádi sešli ze správné cesty pravicového středu, a dosaženými závěry toho vypovídá mnohem víc o Applebaumové než o světě kolem ní. Hned ze začátku se totiž nade vši pochybnost ukáže, že analýza vnější reality není to, o co autorce jde. Jde jí o obhajobu své vlastní socio-ekonomicko-politické ideologie a o vyvázání této ideologie z jakékoli odpovědnosti za současný stav věcí. Dozvíme se tak například, že finanční krize z roku 2008, způsobená globálně převažující myšlenkou neoliberalismu, měla na svět marginální dopady, a tudíž jakékoli vysvětlení vzestupu autoritářství socioekonomickými faktory, s reálným základem v neoliberálních řešeních, je ze své podstaty pitomost: člověka až fascinuje, jak ideologie, která posledních 30 let formovala každou sféru západního života, může mít tak minimální dopady na cokoli. Padají i vysvětlení špatně nastavenými systémy, v nichž je snazší dosáhnout úspěchu pro lidi s dobrým rodinným zázemím a konexemi: to je podle Applebaumové samozřejmě blbost, neboť západnímu světu vládne meritokracie ve své ideální podobě. Ona sama, pocházející z bohaté rodiny s konexemi, v tomhle společenském nastavení koneckonců uspěla, tak kde je problém? Autoritář je tudíž z definice zapšklý neschopa, který pohořel v Applebaumové meritokratickém světě intelektuálů vedoucích intelektuální rozhovory v intelektuálních saloncích. A navzdory ustavičnému filozofování o údajné psychologické neschopnosti autoritářů snášet tzv. kakofonii svobodné demokratické diskuze velice rychle vyjde najevo, že problém s touto diskuzí má především Applebaumová, mimochodem podepsaná pod mimořádně idiotským Harper’s Letter, v němž slavné osobnosti s garantovaným přístupem k masovým sdělovacím prostředkům obhajují svobodu projevu stížnostmi na plebs, který si dovoluje projevit vlastní svobodu projevu nesouhlasem na Twitteru. Applebaumová si neumí představit politickou diskuzi konsenzu, která se netočí okolo kosmetických rozdílů mezi pravým a levým středem, a neumí si ji představit, protože vystoupení z pravo-levicovo-středového paradigmatu znamená rozpoznat svou ideologii nikoli jako Bohem seslaný fakt stojící nad objektivní realitou, ale jako její součást, která zcela přirozeně může objektivní realitu ovlivňovat, a dost možná i selhat. A představa selhání neoliberalismu je pro Applebaumovou něco naprosto nepřípustného. Každé houpání centristické lodičky tedy v jejích očích představuje ohrožení, primárně nezpochybnitelné platnosti jejího světonázoru. Ve stejném šuplíku „extrémních projevů ohrožujících společenský řád“ tudíž přistávají trumpismus, žluté vesty i Španělky masově protestující proti sexistickému soudnictví. Všechno je naprosto v pořádku, tak jak to je, hlavně proboha nic neměnit, byste to akorát pokazili. A jak se tak člověk tím urputným odporem zabývat se realitou mimo Applebaumové uzavřený okruh stejně smýšlejících známých prokousává, dojde mu, že nečte pokus o vhled do faktického stavu věcí: čte životopis Milouše Jakeše, který v listopadu 1989 není schopen akceptovat, že se mu to nějak hroutí a že za to primárně může jeho vlastní ideologie. A to už není ani k vytočení, to je prostě smutný.

Mám ráda knížky, které dokáží fundovaně vyjádřit a pojmenovat ty zmatené myšlenky, pocity a strachy, co se mi honí v hlavě. Tohle je jedna z nich.