Malostranské humoresky

Ze starých štamgastů tam už nikdo nepáchne, řeknu vám, pane docente, ta deklasace hospody U kocoura je od doby velkého požáru v roce 1541 největším neštěstím jaké mohlo Malou Stranu postihnout, naříkal pan Kadlus. „Snad jsou ještě další restaurace“, chlácholil ho pan docent. „Například tady U černého vola, se mi to zdá přijatelné“. „To ano, proto sem také chodím. Jenže jsem konzervativní, těžko si zvykám. A když člověk ztratí svou hospodu, je to jako kdyby vyhořel“. Malostranské humoresky je soubor povídek Karla Pecky o obyvatelích Malé Strany, hlavně kolem Nerudovy ulice, kdy v dobách komunismu to nebylo místo turisticky přetížené, domy a jejich fasády oprýskané, dvorky zarostlé, topilo se v kamnech, ale žili zde lidé ve vzájemné sounáležitosti, kdy se na navzájem prakticky všichni znali, potkávali se v hospodách, seděli u jednoho stolu ať to byli dělníci, řemeslníci, spisovatelé, umělci spolu s chartisty, máničkami, udavači či estébáky. Kouzlo místních hospod U Napoleona, U Kocoura, U dvou slunců či U černého vola, které ještě nebyly turisticky zprofanové, ale výčepáci znali zvyky místních štamgastů. Příběhy vtipné, tragické, ve kterých se prolíná filozofie či každodenní starosti, prostě jako život sám. Je poznat, že autor v těchto místech bydlel, protože naprosto reálně vykreslil tehdejší dobu a její atmosféru. Nejvíce mě dostala závěrečné povídka Dopis nezvěstnému, ve kterém popisuje svůj návrat z nedobrovolného jedenáctiletého pobytu v jáchymovských uranových dolech. Knihu jsem si obrovsky užil a rád občas zajdu nasát tu atmosféru genia loci k Černému volovi či k Hrochovi a připít na zdraví jak panu Peckovi, tak panu Kadlusovi, Žoržovi, profesoru K či panu docentovi. Z košíčku vyletěla malá chlupatá bestie, černá jako čert, vrhla se přes stůl a olízla mi nos. „Výborně soudruhu,“ pochválil ten výkon pan Hamáček. „Za odměnu dostaneš napít.“ Odlil štěněti ze svého půllitru štědrou dávku do zvláštní misky, pejsek jí vyprázdnil a zmoženě zalezl do košíku. „Pes musí mít totéž, co jeho pán“ objasňoval své výcvikové metody. „ Už jsme spolkli tlačenku s cibulí, já čtyři velké a soudruh dvě malé plzně.“ Naprosto souhlasím s názorem uživatele jethro.tull, že Karel Pecka je nedoceněný spisovatel. Nechci ho pochopitelně srovnávat s Nerudou, ale jeho Malostranské humoresky jsou důstojným pokračováním příběhů o lidičkách z Malé Strany, pochopitelně o sto let později

Milovaná knížka. Vystihuje kouzlo předpřevratově odrbané Nerudovky a stálice U Kocoura a Napoleona, tenkrát každodenní útočiště malostranských starousedlíků. Všichni se znali, Malá Strana bylo městečko samo pro sebe, každý přinesl do hospody svůj osobitý charakter, každý po svém bojoval s tím blbým šedivým nudným tupým všezakazujícím režimem - a autor o tom hodně věděl. Atmosféru knihy dokonale vystihuje i studentský film natočený chvilku po osmdesátém devátém, ve kterém my pamětníci můžeme vidět Prahu bez davů cizinců a hlučných zběsilých turistů vůbec, ulice bez aut, můžeme prožít znova tu sounáležitost štamgastů v hospodách, pramenící ze společně snášené bezmocnosti vůči bolševikům. Doby, kdy v televizi byly akorát zprávy o úspěších země, kde zítra prý už znamenalo včera a o stále se zvyšující dojivosti našich krav. Ale pivo bývalo výborné a v hospodě klasická česká filozofická inteligentní sranda a - i smutek. Doporučuji.