„Skoro jedenáct let jsem se stýkal skoro výhradně s muži, a to v prostředí, které jsem dokonale znal a které mě nemohlo ničím překvapit. Hřiště bylo určeno a pravidla hry stanovena tak pevně, že se nedala beztrestně porušovat. Ale venku, kde jsem se ocitl jako neplavec hozený do vody, platila možná jiná pravidla hry mezi těmi domorodými obyvateli. Byl jsem vnitřně připraven na různé varianty, které mohou vyvstat, a určil jsem si základní postoj, jak se chovat. Jeho podstatou byl střeh. Byl jsem připraven na to, že každý, s kým přijdu do styku, bude mým nepřítelem, s kým se musím utkat. Byl jsem animální tvor, který v každém okamžiku může očekávat z kterékoliv strany nebezpečný útok.“ Slova spisovatele Karla Pecky z Dopisu nezvěstnému vystihují i téma románu Veliký slunovrat. Dva odlišné světy, nepřipravenost čerstvě propuštěného politického vězně 50. let vystoupit z toho bývalého a zařadit se do světa nového. „Náleželi jsme k jinému druhu zvířat a žili každý v jiné džungli,“ dodává autor k rozdílu mezi jedněmi a druhými, tzv. normálními lidmi. V knize rozhovorů Hry doopravdy od Jana Lukeše odpovídá Karel Pecka na otázku, jak by sám Veliký slunovrat charakterizoval, slovy: „Velká očekávání od náhle získané svobody. Zklamání z ní, protože se ukáže, že existují zpětné vazby, které nejsou tak jednoznačně skvělé a jednoznačně výhodně působící a přínosné.“ Jak odlišné ty světy jsou, vynikne v situaci, kdy po hospodské bitce s přesilou čtyř proti jednomu si pomlácený hrdina, k údivu čtenáře, spokojeně pochvaluje, jaká to byla krásná rvačka. Že horší je být nahý, svázaný a nemoci se bránit. Čtivý, zajímavý a především pravdivý román Veliký slunovrat napsal Karel Pecka v roce 1964. Poprvé jej vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1968. Doslov napsala paní Jiřina Šiklová.