Motáky nezvěstnému

Svoboda, příjmení hlavního hrdiny, svoboda, něco, co lidem v tomto stoletém státu často chybělo. Autor čerpá z vlastních tvrdých zkušeností politického mukla a předává nám z první ruky zprávu o metodách totalitní převýchovy nepohodlných. Včetně poznání, že jsou ještě důležitější věci než svoboda. 95 % (49 hodnotících s průměrem 83 %). … Milý adresáte, můj příteli a pane. Ač netuším, kde pobýváš a ani přibližně kdo jsi, chovám o tobě jisté představy. Představuji si například, že vládneš velikou mocí. A kdybys jí vládl a hodlal nějakým způsobem vyjádřit, přimlouvám se, abys všechny lidi poučil, co je to hlad. A taky by bylo třeba osvěžit povědomí o hodnotách jako je teplo, spánek, voda. A vzduch, dech. Neboť jistím, že došlo k úplnému pomýlení, kdy věci nejcennější jsou chápány jako samozřejmé a lidem je podstrkován místo nich šmejd.

Tohle je Literatura s velkým "L" - a nic na tom nemění, že mi trvalo sakra dlouho, než jsem se téměř jedenáctiletou poutí Viléma Svobody po lágrech, kladenským Fierlingerem v roce 1949 počínaje (plus vinařickým dolem Mayrau), přes krušnohorskou Svornost, Nikolaj a úmorné Elko po "fešácký" Bytíz u Příbrami, prokousala. Nejen pro drsnost informací - Karel Pecka je věcný, čtenářská rozkoš se rodí z rozumu a intelektuálního rozboru faktů a situací spíše než z emocionálního prožívání - ale hlavně pro neobyčejnou hutnost předkládaného textu. Ani slovo nelze minout, každé má svůj význam ne pro dějovou souslednost, ale v popisu toho, jak se hlavní hrdina postupně proměňuje, z naivního šiřitele letáků a kluka, vyžívajícího se v salónní revolučnosti (jen s opačným znaménkem), v chlapa, který dokáže konkrétní, pronikavě vnímanou skutečnost přetavit v osobní nekompromisní postoje a na jejich základě dospět k pevnému, respektuhodnému charakteru. Ta (prý) naturalisticky popisovaná skutečnost, střídavě líčená er- a ichformou, zahrnuje nejen každodenní život včetně odporných či humorných detailů, pracovních a "volnočasových" činností (kromě přežívání vždy sport, muzika, karty, pašovaná literatura občas...), postav muklů, kápů, strážných, civilních kolegů v dolech, ale také obecnou situaci včetně patrné změny po Stalinově a Gottwaldově smrti, která ve smyslu vyššího principu mravního změnou nebyla, i když prakticky přinesla úlevu... Je otázkou, kdo je onen "nezvěstný", jemuž jsou motáky určeny; může to být čtenář, "pán daného jména" (čili Svoboda jako taková) nebo - když připustím, že Poručík před závěrem je ztělesněním Pokušitele čili Ďábla - Bůh, který rozhodně existuje, ale v lágrech se tak nějak nevyskytuje... Skvělou předmluvu Václava Černého jsem si dala na závěr (a dobře jsem udělala), oproti jeho zařazení do kontextu ruské vězeňské literatury bych zmínila spíše české předchůdce - Sabinovy Oživené hroby nebo Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce (identita autorů to problematizuje, ale tón a dikce jsou podobné)... A těším se na Štěpení...