Lords and Ladies

Po přečtení komentářů jsem překvapen, že je tento díl označován za spíše slabší část celé série. Já osobně ho považuji za úžasnou a zábavnou parodii Shakespeareova Snu noci svatojánské. Tento díl bývá chválen i kritizován za poněkud neortodoxní pojetí Elfů, které paroduje stereotypní obraz Elfů, jaký nastavil v žánru fantasy J. R. R. Tolkien. Elfové v Pratchettově podání jsou sadistická a krutá stvoření, jejichž brutalita se do světa Zeměplochy opravdu nehodí. A právě proto žijí v jiné dimenzi, která se může protnout s naší jenom na určitých místech, kde je hranice nejslabší. S tím souvisí i poselství knihy, že kde je svět slabý, stačí málo, aby se stalo něco hrozného. Jelikož jsou Elfové bestiální zabijáci, příliš čtenář nelituje Elfa, jemuž Magráta prostřelí hlavu kuší. Každopádně ono prolínání dimenzí souzní se zmíněnou Shakespearovou komedií, v níž se rovněž na jeden okamžik protne městský svět lidí (tj. Athény) a magický svět elfů/víl (tj. les). Hlavním prvkem celé dívadelní hry jsou rituály, jako například svatba, a stejně je tomu i v Pratchettově knize, v níž na pozadí příběhu stojí svatba nebo čarodějnické rituály kolem záhadných kamenů. Myslím si, že autor znovu dokázal svůj talent vytvořit humoristický román, ačkoliv se odehrává během invaze krvežiznivých netvorů. Něco podobného autor předvedl v románu Malí bohové. V příběhu se tak prolínají krvavé scény s neskutečně zábavnými pasážemi, jako například čarodějnický souboj nebo prakticky cokoliv, do čeho se připletou mágové. Samotný konec je sice trochu nejasný, protože není zřejmé, kdo vlastně Elfy porazil, ale tím Pratchett znovu dle mého názoru postavil na hlavu závěr Snu noci svatojánské, v němž král Oberon vše pomocí kouzla napraví. Zde je to ponecháno na čtenáři, aby si sám rozhodl... Doporučuji si před čtením knihy rychle přečíst Sen noci svatojánské, jelikož to dle mého mínění jenom umocní zářitek z celé knihy a dovolí čtenáři odhalit drobné narážky na toto Shakespearovo dílo. Kupříkladu scéna, v níž skupina Jasoně Ogga nacvičuje divadelní hru k příležitosti královské svatby, představuje parodii na divadelní společnost pana Klubka připravující romantickou hru Pýramos a Thisbé, kterou předvedou na svatbě vévody Thésea a Hippolyty. Stejně jako u Shakespeara zde dochází k hádkám, kdo bude koho hrát, a celá společnost dumá, jak některé prvky co nejlépe předvést na jevišti (viz Shakespearova zeď s maltou a štěrbinou). Výsledek je samozřejmě tragický, a to jak v Shakespearově hře, tak v závěru románu Dámy a pánové. Pro srovnání uveďme komentář vévody Thesea na adresu herců: "Nu, i ti nejlepší herci jsou jenom stíny a ti špatní nejsou tak hrozní, když je vylepší /divákova/ fantazie". Při hádce jeden z členů Jasaňovy skupiny odpoví na námitku, že přece nemusí být dobří herci: "No jo, ale my nejsme dobří ani v těch rolích, v nichž mají být herci špatní."

Parádní kousek. Fůra klasických vtipných hlášek se střídá s vážnými a krutými momenty. Jako když se jinde hodnotí: humor+++, napětí+++, akce+++, dokonce i náznaky erotiky+. Líbilo se mi to intenzivní tažení proti zlu, i když každý šel zvlášť svým jinačím stylem: Bábi, Stařenka, Magráta, mágové s knihovníkem, na první pohled přitroublí morrisovi tanečníci, Jeník s prostým lidem atd. Nejvíc pobavilo: okovaný mravenec, osamocený Jeník v roli strážného, trubače, komořího a kdovíkoho ještě, knihovník prohlášený kvůli bezplatné jízdence za domácího mazlíčka, škarohlíd laločnatý, blábolení kvestora léčícího si pocuchané nervy, dobový záznam o magickém souboji Bábi a Poťuklovic holky v knize legend, Casanovlez, který se mi posledně zdál být zbytečnou postavou, arcikancléř naštvaný na své druhé já v jiném vesmíru, když se nepozval na svou vlastní svatbu, a snad nikým tady nezmíněný nezlomný a opakovaně zraňovaný optimista Červenkaua. A taky to, že mágové a čarodějky opět jednou aspoň trochu kouzlili. Prostě výborný díl.