Ježibaba z Lesa černých stínů

Velmi pěkná obálka knihy člověka přímo zve na nebezpečnou cestu do Lesa černých stínů, která rozhodně není žádnou procházkou růžovým sadem. Plíživá temnota provází skupinu statečných odhodlanců po stopě kruté Ježibaby na každém kroku. Tato mocná bytost připraví každému jednotlivci originální scénář a hraje si s nimi jako na prknech děsivého a hrůzného divadla. Odhodlání zbývajících členů výpravy postupně slábne, všechny pohlcuje nesmírná úzkost a obrovský strach, a ten rozhodně není bezdůvodný. Kniha vyústí v odhalení dalších strašlivých odporností, které - světe div se - vůbec nezpůsobili temné bytosti, ale ty nejhroznější ze všech, a sice lidé. Líbilo se mi zakončení příběhu, protože zde nelze jednoznačně určit, zda dobro zvítězilo nad zlem či naopak. Asi záleží na úhlu pohledu, ale každá akce vyvolává nějakou reakci, nebo chcete-li karma je zdarma...

Hm hm hm. Tohle asi mělo být, je psáno v takovém duchu, jak si dnešní doba žádá... Zřejmě taková "cool Ježibaba." S velkou měrou všeho možného od akčnosti, až... Až tam, kde jsem to dál už stylově - hororově nepobírala. Takže tohle pro mě není, žádná mimořádně velká hitparáda. Tím pádem u mě jedničkou nadále zůstává, ta od Iriny Karnauchové, s hnátama křivýma. S plotem z lidských kostí a skřípajícíma zubama. Té jediné jsem se jako malá..., nesmírně bála. Knížka od pana autora, není příliš dlouhá. Nicméně v ní není, ta mnou léta hledaná Ježibaba...