Albra

Smutný a zároveň záhadný příběh s prvky tajemna se mi skvěle četl. Skon drahého otce vyvolává v Albře silné emoce, pocity bezvýchodnosti, smutku a skepse. Cesta rytířů, o níž se dozví z internetu, se proto zdá jako skvělá volba k utřídění myšlenek a nalezení sebe sama. Podivná výprava o jedné osobě začíná velmi slibně, ale postupně ji obestírá cosi záhadného a nepopsatelného. Albra si na cestě překrásnou přírodou, místy až děsivou samotou, sáhne až na samotné dno vlastního já, a to nejenom fyzicky, ale hlavně psychicky. Myslím, že toto Zrnko temnoty se vskutku povedlo.

Pokud bych v knížce hledal jen horor, hodnotil bych nepochybně úsporněji, jenže mně se tron jednoznačně trefil do chuti. Podobné pocity jako Albra a zřejmě i Ivan Kučera jsem zažíval před devatenácti lety, kdy mi ze života odešel člověk, který mi vštípil už jako malému klukovi většinu zásad, jimiž se dodnes řídím. Tu pro život nejdůležitější mi předal v době, kdy jsem chodil do školky, a já si pořád ještě pamatuji, za jakých okolností k tomu došlo a jaká slova použil. Letos na něj budu vzpomínat už po dvacáté, a ten pocit ztráty se vůbec nezmenšuje. Autor mi tedy evidentně zabrnkal na citlivou strunu, přidal slečnu, která se musí (a umí) porvat nejen se životem, a mě ten příběh prostě musel bavit. Nedávno jsem přečetl Němý křik Madly Pospíšilové Karasové a Albra mi připomněla Lindu z povídky Tam za tou duhou. Pravda, každá z nich měla jinou motivaci a jiné podmínky, ale ani jedna se nevzdávala. Já jsem si tedy tohle Zrnko užil, a hospoda U Zlatého psa mě fakt pobavila :-)